Učení Jezábel! – David Wilkerson

18. ledna 1988

Mohl bych tomuto poselství dát podtitulek „Nebezpečí ze svedení falešným učením.“ Čti Zjevení 2:18–19 a uvidíš, že Kristus sám varoval církev před učením Jezábel. „Dopouštíš ženě Jezábel, kteráž se býti praví prorokyní, učiti a v blud uvoditi služebníky mé, aby smilnili a jedli modlám obětované“ (Zjevení 2:20). Zde použité řecké slovo pro Jezábel je synonymem pro falešného učitele. Ježíš to vysvětluje následujícím: „…kteřížkoli nemají učení tohoto…“ (Zjevení 2:24).

Je tu skupina Božích lidí, plných dobrých skutků a charity, kteří mají formu víry a trpělivosti. Ale objevuje se uprostřed nich Ježíšův pohled a plane ohnivým plamenem. Se vším, co je dobré a chvályhodné, tu existuje něco velice nebezpečného, něco tak svůdného a lákavého, že Kristus varuje, že pošle svůj soud a učiní z nich příklad pro všechny církve. Jistí členové církve se zaprodali Satanovi. Jejich dobré skutky, charita, bohoslužba, víra a trpělivost byly zastíněny sváděním falešnou doktrínou. Byli očarováni falešným učením, učením, které přišlo v přestrojení jako pravé Slovo, ale bylo ve skutečnosti zlé.

Svedení Božích služebníků

Kristus řekl, že to byli „Moji služebníci,“ kdo byli svedeni. Služebníci, pastoři. Dospěli jsme do tohoto velice nebezpečného stavu, před kterým Kristus varoval. Jsou tu zástupy pastorů, učitelů a evangelistů, kteří jsou úplně očarováni učením Jezábel. Tito svedení učitelé zase produkují „děti svedení.“ Vyučují smilstvo a konzumaci pokrmu model – to je duchovní smilstvo. To je pojídání démonické stravy doktrín, které omlouvají hřích.

Na rovinu chci říci, že je nebezpečné naslouchat špatnému vyučování. Falešná doktrína tě může zatratit mnohem snadněji než všechny žádosti a hříchy těla. Falešní kazatelé a učitelé posílají mnohem více lidí do pekl

a než všichni drogoví dealeři, pasáci a prostitutky dohromady. To není nějaké přehánění – já tomu věřím. Zástupy slepých, špatně vedených křesťanů zpívá a chválí Pána v církvích zotročených falešným učením. Tisíce se zúčastňují bohoslužeb vedených učiteli, kteří chrlí učení démonů – a odcházejí se slovy: „Nebylo to nádherné?“

Kristus tuto záležitost nebere na lehkou váhu. Jeho pohled opět provrtává církev a On přišel, aby varoval, osvítil a zachránil svůj lid a své služebníky od tohoto strašného svodu. Měli bychom to raději brát vážně. Je velice důležité, kam chodíš do církve. Je důležité, komu nasloucháš. Je důležité, jaké učení máš ve svém srdci.

Boží lidé se zaprodávají Satanovi na všech stranách tím, že se vydávají do rukou falešných učitelů a propagátorů falešných doktrín. Zaprodat se Satanovi, to v nás vyvolává vizi vyhaslých narkomanů, alkoholiků, prostitutek sužovaných AIDS a Boha nenávidících ateistů. Ne. To se děje v církvi, na evangelizačních shromážděních a konferencích a ve velkých seminářích.

Známkou svedeného křesťana je to, že je „unášen“ vyhledáváním nějakého nového, odlišného, zvláštního učení. Bible varuje: „Učením rozličným a cizím nedejte se točiti“ (Židům 13:9). Nehoňte se sem a tam, z místa na místo. Tohle není řeč o těch vzácných časech, kdy si jde vyzrálý věřící poslechnout pravého Božího muže, který káže Krista a pokání. Tohle je řeč o utíkání z místa na místo, ze semináře na konferenci, z církve do církve, ze shromáždění zázraků na uzdravovací shromáždění, nikde nezapustit kořeny. Jejich uši jsou nenasytné slyšet něco nového, něco senzačního, něco zábavného, něco, co se líbí jejich tělu. Zaháníme je do úzkých v Times Square Church – přelétavce, lidské amaranty, kteří se zmítají každým větrem učení. Ti se už nikdy nevrátí, protože odmítáme lechtat jejich svrablavé uši. Chtějí být uchlácholeni, ne napomenuti. Tak se vracejí ke svým učitelům – utěšitelům, šťastlivcům s pozitivním myšlením. Podobají se Atéňanům, kteří „k ničemuž jinému tak hotovi nebyli, než praviti neb slyšeti něco nového“ (Skutky 17:21). Pavel varoval Timotea, „že zdravého učení nebudou přijímati, ale majíce svrablavé uši, podle svých vlastních žádostí shromažďovati sami sobě budou učitele“ (2. Timoteovi 4:3).

Kristovo učení

Znamením zralého křesťana je to, že odmítá být „zmítající se a točící každým větrem učení…“ (Efezským 4:14). Takové věřící nemůže zmanipulovat žádný učitel. Nepotřebují běhat všude kolem, protože rostou v Kristu. Hodují na zelených pastvinách. Mají obřezané uši a každého učitele, každé učení měří podle toho, na kolik se podřizuje Kristově svatosti. Dokáží rozpoznat všechna falešná učení a odpuzuje je všechno podivné a nezvyklé nové učení. Jsou vyučeni Kristem. Nelpí na hudbě, nejsou závislí na přátelích, osobnostech nebo zázracích, ale hladoví po ryzím Slově, toho se drží.

Existují pouze dvě doktríny. Kristovo učení a učení Jezábel. Pavel řekl: „…ve všem věrnosti pravé dokazujíce, aby učení Spasitele našeho Boha ve všem ozdobovali“ (Titovi 2:10). Co je Kristovým učením? Boží milost nás vyučuje, „abychom odřeknouce se bezbožnosti a světských žádostí, střízlivě, a spravedlivě, a zbožně živi byli na tomto světě“ (Titovi 2:11,12). Kristovo učení tě bude přizpůsobovat Kristovu obrazu. Odhalí každý skrytý hřích a každou hříšnou touhu.

Kárá tvůj učitel s autoritou, mluví a naléhá na tebe, aby ses zřekl hříchu a složil všechny modly, jak mu bylo přikázáno ve 2. kapitole Titovi? Učíš se vášnivě nenávidět hřích? Nebo odcházíš z církve a stále ještě nejsi hluboce usvědčen? Můžeš odejít a dál lpět na oblíbených hříších? Poselství Kristova učení je: „Očišťujme se od všeliké poskvrny těla i ducha, konajíce posvěcení naše v bázni Boží“ (2. Korintským 7:1).

Mnozí nám napsali: „Náš pastor nám stále říká: ‚Nejsem tu, abych kázal proti hříchu; jsem tu, abych vyvýšil Ježíše.‘ Nebo: ‚Žádné z těch odsuzujících kázání z této kazatelny neuslyšíte – jsem tu, abych zbavil svůj lid strachu a deprese.‘“ I mezi letničními kazateli existují dva extrémy. Někteří vřeští tvrdé zákonické evangelium bez lásky, kázání o skutcích; zatímco jiní káží proti hříchu jako zbabělci, v tom samém poselství berou vše zpět. Falešná láska a krokodýlí slzy.

Kristovo učení je doktrína o zbožnosti a svatosti. „Jestližeť pak kdo jinak učí, a nepovoluje zdravým řečem Pána našeho Jezukrista, a tomu učení, kteréž jest podle zbožnosti. Takovýť jest nadutý, nic neuměje, ale nemoudrost provodí při otázkách a hádkách o slova, z kterýchžto pochází závist, svár, rouhání, zlá domnění“ (1. Timoteovi 6:3–4). Někteří nám říkají: „Můj učitel mluví o svatosti.“ Ale já nemám na mysli jen používání slov „svatý“ a „zbožný.“ Mám na mysli kázat to s veškerou autoritou. Kázání Kristova učení tě požehná, posílí a povzbudí, ale také tě usvědčí tak hluboce, že nebudeš moci poslouchat toto učení a současně stále ještě lpět na tajném chtíči.

Učení Jezábel

Podívejme se na učení démonů a uvažme, zda nejsi v nebezpečí ze zaprodání se Satanovi. Existují tři rozlišující znaky učení Jezábel. Všechny lze nalézt u starozákonní Jezábel, matky a ztělesnění falešných doktrín. Ježíš učinil z jejího jména synonymum pro falešné učení. Je to učení, které vyučuje, že něco zlé může být dobré, že pohanské může být ryzí.

Jezábel v hebrejštině znamená „cudné, ctnostné, bez modlářství.“ Představte si to. Nejhříšnější, nejmodlářštější, největší intrikánka, nejvíce nenávistná žena v celé Bibli je nazývána ctnostnou, bez hříchu. Něco velice špatného je nazváno dobrým. Ale ironicky je to „cudné?“ – s otazníkem. Jak? Kdy? Kde? Jak se stala cudnou? Kdy? Kde?

A podívejme se na Achaba: „I činil Achab syn Amri před oblíčejem Hospodinovým horší věci než kdo ze všech, kteříž před ním byli. V tom stalo se, (nebo málo mu to bylo, že chodil v hříších Jeroboáma syna Nebatova), že sobě pojal ženu Jezábel dceru Etbál, krále Sidonského, a odšed, sloužil Bálovi a klaněl se jemu“ (1. Královská 16:30–31). Achab znamená „podobný otci“ nebo „mít vtisknutou přirozenost svého otce.“ Jezábel představuje falešné učení a Achab je její obětí. Bible uvádí, že nestačilo, že měl Achab srdce náchylné k hříchu, modlářství a kompromisu. Vnesl do svého života satanský vliv, který ho v jeho hříchu upevnil. „Nebo nebylo podobného Achabovi, kterýž by se prodal, aby činil to, což zlého jest před oblíčejem Hospodinovým, proto že ho ponoukala Jezábel žena jeho“ (1. Královská 21:25).

Toto poselství je o tom, že tendencí křesťanů, kteří si drží tajný hřích a chtíč, je přiženit se k falešné doktríně, která je bude jen vzrušovat a bude je utvrzovat v jejich hříších. Poslední věcí, kterou Achab potřeboval, byla Jezábel. Jak byla nebezpečná. Vyhmátla to nejhorší, co v něm bylo, zvětšila to a zničila ho. Takhle je to s falešným učením. Je-li v tobě jakýkoliv hřích, chtíč, žádost nebo požitkářství, tak poslední věc, kterou potřebuješ, je učení, které tvé nejhorší zdůrazní, akcentuje. Když David zhřešil s Betsabé, nepotřeboval falešného proroka s konejšivým poselstvím, aby mu řekl, jak moc ho Bůh miluje. Potřeboval nekompromisního Nathana se vztyčeným prstem, který řekl: „Ty jsi ten muž.“ Ti, kdo káží Kristovo učení, ukazují lidem rozdíl mezi zlem a dobrem. Z jejich úst nevyjde žádná směsice. „A lid můj budou rozdílu učiti mezi svatým a nesvatým, též mezi nečistým a čistým ať je učí rozeznávati“ (Ezechiel 44:23). Ezechiel vystoupil veřejně proti těmto falešným prorokům, kteří se obohacují přinášením poselství, které omlouvá hřích. „Spiknutí proroků jejích u prostřed ní, jsou podobni lvu řvoucímu, uchvacujícímu loupež, duše žerou, bohatství a věci drahé berou, a činí mnoho vdov u prostřed ní. Kněží její natahují zákona mého, a svaté věci mé poškvrňují, mezi svatým a poškvrněným rozdílu nečiní, a mezi nečistým a čistým nerozeznávají… tak že zlehčován bývám mezi nimi… Proroci pak jejich říkají: Takto praví Panovník Hospodin, ješto Hospodin nemluvil“ (Ezechiel 22:25–28).

Výsledkem je, že máme celou generaci popletených dětí se zmatenými názory, které ani nedokáží rozpoznat zlo, když je vidí. Falešní proroci je oklamali. Nazývají to dobrem, když se chuligáni s rudými vlasy, oblečení jako sadomasochisti, pyšně naparují, za kazatelnou se nechutně kroutí a říkají jim, že sex mimo manželství je v pořádku, pokud jsi zamilovaný a pokud skutečně respektuješ druhou osobu. Kazatelé a učitelé se stali největšími obhájci hříchu v národě.

Učení Jezábel podporuje chamtivost

„Stalo se pak po těch věcech, měl Nábot Jezreelský vinici, kteráž byla v Jezreel podlé paláce Achaba krále Samařského. I mluvil Achab k Nábotovi, řka: Dej mi vinici svou, ať ji mám místo zahrady k zelinám, poněvadž jest blízko podlé domu mého, a dámť za ni vinici lepší, než ta jest, aneb jestližeť se vidí, dámť stříbra cenu její. Odpověděl Nábot Achabovi: Nedejž mi toho Hospodin, abych měl dáti dědictví otců mých tobě. Tedy přišel Achab do domu svého, smutný jsa a hněvaje se pro řeč, kterouž mluvil jemu Nábot Jezreelský, řka: Nedám tobě dědictví otců svých. I lehl na lůžko své, a odvrátiv tvář svou, ani chleba nejedl. V tom přišedši k němu Jezábel žena jeho, řekla jemu: Proč tak smutný jest duch tvůj, že ani nejíš chleba? Kterýž odpověděl jí: Proto že jsem mluvil s Nábotem Jezreelským, a řekl jsem jemu: Dej mi vinici svou za peníze, aneb jestliže raději chceš, dámť jinou vinici za ni. On pak odpověděl: Nedám tobě své vinice. I řekla mu Jezábel žena jeho: Takliž bys ty nyní spravoval království Izraelské? Vstaň, pojez chleba a buď dobré mysli, já tobě dám vinici Nábota Jezreelského“ (1. Královská 21:1–7).

Poslouchej učení Jezábel: „Ty jsi král. Ty jsi tu první, číslo jedna. Právo je na tvé straně. Nedovol nule, aby ti zabránila v získání toho, co chceš.“ Řekla Achabovi: „Vesel se. Buď šťastný. Raduj se. Já to pro tebe obstarám.“ Tohle je evangelium prosperity v kostce. „Nedři se. Nebuď smutný nebo odsouzený z toho, že tě tvá přání zcela pohltila a vyčerpala. Já ti to seženu.“ Tyto doktríny, podobně jako podvodné metody, které používala Jezábel, překrucují a špatně vykládají Písmo.

Největším podvodem v moderní církvi je používat Boží slovo k nalepení znamení souhlasu na chamtivost. Na povrchu učení Jezábel funguje (viz 1. Královská 21:14–16). Takže Achab dostal, co chtěl. Získal vlastnická práva, protože když byl člověk ukamenován pro zradu proti králi, všechna jeho práva připadla králi. Není pochyb o tom, že pro mnohé toto učení prosperity funguje. Podobně jako Achab se radují ze svého vlastnictví.

Ale Achab se nemohl radovat kvůli mrzutému Božímu prorokovi: „Tedy stala se řeč Hospodinova k Eliášovi Tesbitskému, řkoucí: Vstana, vyjdi vstříc Achabovi… a hle, jest na vinici Nábotově, do níž všel, aby ji ujal. A mluviti budeš k němu těmito slovy: Takto praví Hospodin: Zdaliž jsi nezabil, ano sobě i nepřivlastnil? … Proto že lízali psi krev Nábotovu, i tvou krev také lízati budou. I řekl Achab Eliášovi: Což jsi mne našel, nepříteli můj? Kterýž odpověděl: Našel, nebo jsi prodal se, abys činil to, což zlého jest před oblíčejem Hospodinovým“ (1. Královská 21:17–20).

Představ si Achaba, jak se prochází po svém novém vlastnictví a říká si: „Není život příjemný? Ach, Jezábel. Možná že nesouhlasím se všemi jejími metodami, ale získá, na co sáhne.“ Avšak na každém kroku ho pronásledoval prorok Eliáš. Achab leknutím zavrávoral. Věděl, kdo přichází. Jeho svědomí mu řeklo: „Našel jsi mě, můj nepříteli.“

Tak je to i dnes. Bůh poslal po celé zemi proroky, kteří křičí nahlas a konfrontují Jezábelinu doktrínu materializmu, pro křesťany je tak velice znepokojující radovat se ze svých takto nabytých hraček a zisků. Zaprodali se. Nevidí to, ale za tím vším je hřích. Pokaždé, když křičím proti učení prosperity, cítím, že je na mně duch a moc Eliáše. Uslyšíte víc a víc demaskování tohoto učení Jezábel. Všude bude slyšet hlasitě a jasně prorocké hlasy, které budou volat: „Hřích. Máš majetek, protože ses zaprodal hříchu.“

Jezábel nenávidí Boží proroky a Boží proroctví

„Tedy oznámil Achab Jezábel všecko to, což učinil Eliáš, a že naprosto všecky proroky její pobil mečem. A protož poslala Jezábel posla k Eliášovi, řkuci: Toto ať mi učiní bohové a toto přidadí, jestliže v tuto hodinu zítra neučiním tobě, jako ty kterému z nich“ (1. Královská 19:1–2).

Křesťané svázaní doktrínou Jezábel neberou naprosto žádný ohled na Boží svaté proroky. Sedí chladně jako Jezábel, nehnulo to s ní, když Achab zašel do detailů zázračného projevu nadpřirozené autority na hoře Karmel. Poslechni si Achaba: „Ale Jezábel, možná potřebujeme poslouchat. Viděl jsem to na vlastní oči. Naši proroci tančili a pokřikovali celé hodiny, ale nebyla v tom žádná moc. Eliáš jen promluvil Boží slovo a spadnul oheň. Lidé všude kolem padli na tváře a činili pokání. Odvrátili se od všeho modlářství. Bůh seslal probuzení svatosti.“ Ale na Jezábel to žádný dojem neudělalo. Všechno, co udělala, bylo, že se proměnila v kámen.

Tak je to i teď. Učitelé doktríny Jezábel a ti, kdo jsou podobně jako Achab jejími oběťmi, nejsou otevření pro usvědčení Ducha svatého, ani pro poselství o pokání a svatosti. Slyší ho, a potom si jdou svou cestou ještě více než kdy dřív rozhodnuti pro své učení. Není v nich žádná Boží bázeň.

Nejjistějším znamením falešného učitele a učení Jezábel je potlačování prorockých varování a odmítání slyšet o soudu. Nazývají to záhuba a tma. Vysmívají se, posmívají a zesměšňují. Nemají respekt, neváží si žádného negativního varování. Jeremiáš řekl, že takoví pastýři jsou slepí a hloupí. Hospodin řekl: „Poslouchejte… Však neposlechli, aniž naklonili ucha svého, ale chodili po radách, a podlé zdání srdce svého zlého. Obrátili se ke mně hřbetem a ne tváří svou“ (Jeremiáš 7:24).

Ti, kdo vyučují učení Jezábel, se prohlašují za proroky. Ale existuje test, zda jde o pravé nebo falešné proroky. Proroci Jezábel prorokují jen dobré věci, pouze pokoj a prosperitu: „Ale při prorocích Jeruzalémských vidím hroznou věc, že cizoložíce a se lží se obcházejíce, posilňují také rukou nešlechetníků, aby se neobrátil žádný od nešlechetnosti své. Mám všecky za podobné Sodomě, a obyvatele jeho za podobné Gomoře. Protož takto praví Hospodin zástupů o prorocích těchto: Aj, já nakrmím je pelynkem, a napojím je vodami jedovatými; nebo od proroků Jeruzalémských vyšla poškvrna na všecku tuto zemi. Takto praví Hospodin zástupů: Neposlouchejtež slov těch proroků, jenž prorokují vám, prázdných vás zanechávajíce. Vidění srdce svého mluví, ne z úst Hospodinových. Ustavičně říkají těm, kteříž mnou pohrdají: Pravil Hospodin: Pokoj míti budete, a každému chodícímu podlé zdání srdce svého říkají: Nepřijdeť na vás nic zlého“ (Jeremiáš 23:14–17). Neodvracejí lidi od špatnosti. Mluví o snech a jednají za kazatelnou hloupě. Jsou to prázdní vtipálci

Achabova smlouva se světem

Achab činil pokání během kázání Eliáše. Eliášovo poselství na něj hluboce zapůsobilo. Roztrhl své roucho, vzal na sebe žíni a chvíli chodil pokorně. Bůh to nazval pokáním. „Viděl-lis, jak se ponížil Achab před tváří mou?“ (1. Královská 21:29). Od toho dne dál se mohl podívat zpět a říci: „Pokání? Ano. Během kázání toho velkého Božího proroka Eliáše v mé zahradě v Jezreel…“ Pro něho to byla jednorázová zkušenost, ne každodenní chození. Moc dlouho to netrvalo. Problém byl, že uzavřel smlouvu se světem. Měl smlouvu s hříchem. Stal se bratrem a přítelem světa. „Bratr“ zde znamená „spříznění, kdo je mi podobný, koho respektuji.“ Byl ve smlouvě s tím, co Bůh proklel. A také dnes existuje mělké, přesto pravé pokání. Ale vrátíš se zpátky, pokud nezrušíš svou smlouvu se světem.

Achab prohlašoval, že miluje pravdu, ale hluboko uvnitř nenáviděl domluvu a výtky. Achab a Jozafat šli do války se Syrskými. Čtyři sta falešných proroků prorokovalo úspěch: „Jdi a dobře se ti povede. Můžeš do toho jít.“ Tak tam stál jeden osamělý prorok proti 400 falešných proroků. Poslechni si Achabovu žádost o pravdu: „Tedy řekl Micheáš: Živť jest Hospodin, že což mi koli řekne Hospodin, to mluviti budu. A když přišel k králi, řekl jemu král: Micheáši, máme-li jeti na vojnu proti Rámot Galád, či tak nechati? Kterýž řekl jemu: Jeď a šťastněť se povede, nebo dá je Hospodin v ruku krále. I řekl jemu král: I kolikrátž tě mám přísahou zavazovati, abys mi nemluvil než pravdu ve jménu Hospodinovu?“ (1. Královská 22:14–16). Ale ve svém srdci to nechtěl slyšet; nenáviděl to. Tak proroka uvěznil.

Pastoři, učitelé a všichni ve sboru dnes říkají: „Chceme jen pravdu. Kaž to tak, jak to je. Vylij to na nás. Bez ohledu na to, jak to bolí.“ Ale v srdcích některých z nich to vře vzteky: „Příliš temné. Příliš tvrdé. Nic z toho nesnesu.“

Achab byl slepý k děsivému faktu, že je veden lživými duchy. Tento lživý duch nebyl od Boha, ale byl tam na Jeho rozkaz. Zlí, lživí duchové musí jít nebo přijít v Jeho slově. Nejsou z Boha, ale jsou posláni Bohem. „Hospodin dal ducha lživého v ústa všech proroků tvých těchto“ (1. Královská 22:22–23).

Tento lživý duch způsobil, že se Sedechiáš, falešný prorok, chlubil, že Duch Boží byl na něm. Lživý duch v něm mohl čestně prohlásit: „Hospodin mě poslal.“ Lživí duchové jsou velice přesvědčiví: „Oklamáš a dovedeš toho; vyjdiž a učiň tak“ (1. Královská 22:22). Achab byl teď úplně přesvědčen, že slyší Boží hlas a že se vítězně vrátí zpátky.

Křesťané spoutaní učením Jezábel jsou stoprocentně přesvědčeni, že mají pravdu. Nevidí podvod. Achab si nepřipustil myšlenku: „Micheáš má pravdu; má Boží mysl. Těch čtyři sta je falešných; nemají slovo od Boha.“ Ne. Odešel zcela přesvědčen – úplně podveden – naprosto sveden. Byl přesvědčen, že se Micheáš mýlí a že těch čtyři sta má pravdu.

Proč někteří křesťané upadnou do takového klamu?

„Aj, vy skládáte naději svou v slovích lživých, kteráž neprospívají. Zdaliž kradouce, mordujíce a cizoložíce i křivě přisahajíce a kadíce Bálovi; též chodíce za bohy cizími, jichž neznáte, předce choditi a postavovati se budete před oblíčejem mým v domě tomto, kterýž nazván jest od jména mého, a říkati: Vyproštěni jsme, abyste páchali ty všecky ohavnosti?“ (Jeremiáš 7:8–10). Zde je odpověď. Lpění na nějakém oblíbeném hříchu, nějaká skrytá modla v srdci. Ospravedlňování hříchu. Chození se světem. Bratrství se světem. Potom přicházejí do Božího domu a chvástají se: „Nejsem usvědčen.“ To je otevřené pozvání pro lživé duchy.

Zdroj: http://www.tscpulpitseries.org/czech/ts880118.html


Použité s povolením, které je uznané společností World Challenge, P. O. Box 260, Lindale, TX 75771, USA.

 

Comments are closed