Ego-obranné mechanismy

Pro uspokojivou funkci jakéhokoli systému, tedy i lidského organismu, je třeba zajistit, aby byly jednotlivé složky daného systému v rovnováze. K udržování a obnovování rovnovážného stavu disponujeme širokou škálou nejrůznějších mechanismů, reakcí. Příkladem z oblasti biologie může být třeba udržování stálé tělesné teploty: v momentě, kdy se naše teplota dostane mimo tolerované hodnoty, zahájí náš organismus celou řadu protiakcí (zvýší nebo naopak omezí výdej tepla – husí kůže, zúžení vlásečnic, pocení…), jejichž cílem je dosažení takové teploty, při niž naše tělo optimálně funguje. Ego obranné mechanismy slouží stejnému účelu, tj. zachovávání harmonie, a to na úrovni naší psychiky, resp. ega. Jsou to specifické způsoby chování a používáme je v případech, kdy hrozí narušení naší vnitřní psychické rovnováhy. Ego-obranné mechanismy mají chránit naše já, zachovávat pocit vlastní hodnoty v situacích neúspěchu, selhání, při pocitech viny, studu apod.

Tyto zážitky totiž vyvolávají vnitřní napětí, úzkost, a tím komplikují normální fungování naší osobnosti. Obranné mechanismy jsou vlastně sebeklamy, jimiž se bráníme poznání pro nás nepříjemných skutečností. Obranných mechanismů je v současné době popsáno zhruba 40; všechny mají společné to, že pracují na úrovni nevědomí (jejich použití si neuvědomujeme) a že nějak překrucují nebo popírají realitu. Poprvé je popsal zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud. Zde je přehled několika nejznámějších a nejpoužívanějších obranných mechanismů:

Popření je jednoduchá obrana, kdy dotyčný nechce uznat nebo vnímat nějakou frustrující skutečnost; zavře před ní oči. Příkladem může být dlouholetý silný kuřák, který věří, že neonemocní karcinomem plic, protože v jeho rodině ho přece nikdy nikdo neměl. Tečka.

Pokračuj v čítaní

Když spolu dva nemluví aneb Když doma vládne ticho

Páry řeší své problémy různě. Jedni výbušnými hádkami, druzí konstruktivní diskusí a další hádkou a pak dlouhosáhlým mlčením. Podle psychologů je nejlepším řešením druhý případ, ovšem ten funguje jen v malém procentu domácností. Většinou převažuje Itálie nebo tichá domácnost, kdy spolu partneři lidově řečeno nemluví.

Mluvit spolu o problémech a společně je bravurně řešit nezvládá žádný pár. Tu a tam se tedy pohádá každý.

I známý americký psycholog Paul Hauck potvrzuje, že ani opravdu se milující pár se vždy neshodne a každému páru prospěje, když si občas jeden prosazuje svou. Důležité však je, aby zmíněná hádka splnila svůj účel a lidé našli konsenzus sporu. Rozhodně nejde o to, kdo byl a nebyl v právu. Ale nějaký způsobem vyvážit pravdy obou.

Pokračuj v čítaní

Omyly pozitivních lidiček – Spiritual bypass, slepá ulička osobního rozvoje

Sebepoznání nepřináší jen klid, pohodu a radost až na kost. Právě naopak.

Nějaký ten pátek se pohybuju v oblasti nazývané sebepoznání. Právě procházím velmi obtížnou vnitřní krizí a čím dál víc si uvědomuji, kolik jsem na této cestě nasekal chyb, co všechno jsem opomenul a zanedbal.

Přecenil jsem vlastní vůli a schopnosti. Nechal jsem se ukolébat dosaženou úrovní, pocitem, jak už jsem daleko. Nevěnoval jsem se dostatečně tělu a hmotě obecně. A docházejí mi ještě další věci, které snad raději ani nechci říkat.

Vše se vrátilo v čase, kdy se otevřely hlubiny, zaplavily vědomí a já se v těch vodách někdy víc topím než plavu. Možná i proto píšu tento článek.

Osvícené ego

Lidé, kteří meditují a jinak na sobě vnitřně pracují, si pod vlivem úzce chápaných východních nauk často myslí, že se mají nad všechno povznést. Nad myšlení, emoce i obyčejný život. Transcendovat, překonat ego a spočívat v míru, nadhledu, klidu, nirváně.

Pak ale může dojít k násilnému či umělému oddělení se od emočního prožívání a tělesnosti, k napasování se do „duchovní formy“. Člověk pak snadno zabloudí do své představy o správném osvíceném chování, myšlení, cítění, jednání. Obecně to vychází z naší tendence vyhýbat se všemu nepříjemnému. To je pochopitelné, ovšem v rámci seberozvoje to je cesta nepříznivá.

Spiritual bypassing, jak tuto slepou uličku osobního rozvoje pojmenoval psychoterapeut John Welwood, je možné považovat za jakýsi stín sebepoznání. Závětří, kam se schováváme před bolestí a tíživými nároky života. Spiritualita je pak jen útěkem od sebe sama. Vyhýbáním se bolestivým pocitům a stavům, nezahojeným ranám, starým traumatům, problémům běžného života.

Pokračuj v čítaní