Kategória: Vzťahy, komunikácia, výchova, emócie, odpustenie

Páry řeší své problémy různě. Jedni výbušnými hádkami, druzí konstruktivní diskusí a další hádkou a pak dlouhosáhlým mlčením.

Podle psychologů je nejlepším řešením druhý případ, ovšem ten funguje jen v malém procentu domácností. Většinou převažuje Itálie nebo tichá domácnost, kdy spolu partneři lidově řečeno nemluví.
Mluvit spolu o problémech a společně je bravurně řešit nezvládá žádný pár. Tu a tam se tedy pohádá každý.
I známý americký psycholog Paul Hauck potvrzuje, že ani opravdu se milující pár se vždy neshodne a každému páru prospěje, když si občas jeden prosazuje svou. Důležité však je, aby zmíněná hádka splnila svůj účel a lidé našli konsenzus sporu. Rozhodně nejde o to, kdo byl a nebyl v právu. Ale nějaký způsobem vyvážit pravdy obou.

Přestat v nejlepším
Podle psychologů je nejlepší, pokud se lidé naučí včas přerušit hádku, tzn. dokážou přestat v nejlepším. Využít momentu oboustranného odmlčení a odejít z místnosti. Ovládnout se v takové situaci a mlčet není vůbec jednoduché, ale s trochou vůle to zvládne každý.
Mlčení se však nesmí protáhnout do stadia, kdy spolu dva lidé přestanou úplně komunikovat. Po každém konfliktu by se měl zkrátka pročistit vzduch a pokud začnou lidi trucovat, stav se rozhodně nezlepší spíše naopak.
Pokud se jeden z partnerů urazí a přestane zcela komunikovat, pak se toho druhého jedince nejprve vždy zmocní vztek, kdy mu prostě nejde do hlavy, proč ten druhý s ním nemluví, co udělal tak špatného. Následuje škemrání o odpověď a pokud ani to mlčení neprolomí, pak nastává rádoby rezignace i toho druhého.
Ve skutečnosti je však dlouhodobé mlčení obrovský nápor na psychiku, jelikož není nic, co by snížilo napětí a s ním i dlouhodobý stres.
Namísto dialogu, který by mohl konflikt vyřešit, nastává ničemné ticho, které i z opravdové malichernosti dokáže udělat obrovský problém. Čím déle toto ticho trvá, tím více se oba aktéři v konfliktu přestávají orientovat a po pár dnech už jen vědí, že spolu prostě nemluví. Bohužel ani poté, co se toto ticho prolomí, nenastává normální komunikace, lidé mají tendence se uchylovat k výčitkám.

Když někdo někoho nenávidí, stává se v jistém smyslu závislým na nenáviděné osobě.

Když jí však odpustí, osvobodí se od ní.
Když někoho nenávidíte, když někomu neodpouštíte, jste k nenáviděné osobě připoutaní a tato osoba vás v myšlenkách neustále pronásleduje a soustavně citově týrá. Když jí však odpustíte, rozvážete negativní pouto, které vás s ní svazovalo a už vás citově nezraní. Když tedy odpouštíte, je to spíše pro vaše osobní dobro než pro dobro osoby, kterou nenávidíte.
S lidmi můžete být spojeni pozitivně nebo negativně. Pozitivní závislost nastává tehdy, když milujeme určitou osobu, například přítele. Pozitivní závislost v nás vyvolává pokoj, vyrovnanost a radost. Když je však pouto mezi osobami negativní, závislost vnáší do našeho života smutek a nevyrovnanost. Proto je třeba odpouštět. Když odpouštíme, od dotyčné osoby se odpoutáváme.
Proto nám Ježíš říká: “Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar” (Mt 5,23-24). Je to velmi zvláštní. Dokážu pochopit, že když udělám něco zlého určitému člověku, půjdu za ním a poprosím ho za odpuštění. Ale Ježíš říká: “Když ti někdo udělal něco špatného, ty jdi za ním a odpusť mu.” Ne proto, že bych byl vinen, ale protože jsem na této osobě negativně závislý. A Ježíš chce, abych byl svobodnou osobností.
Když člověku odpouštím, dělám něco, z čeho mám větší užitek já než osoba, které odpouštím. Více pomáhám sobě, protože se odpoutávám od něčeho, co v mém životě bylo překážkou.

Viem skutočne odpúšťať? Dokážem odpustiť všetko a každému?

Relácia TV LUX:
V SAMÁRII PRI STUDNI (189) ODPUSTENIE AKO CESTA

Odpustenie v rodine, medzi manželmi, deťmi a rodičmi ale i odpúšťanie sebe samému. Aj tieto otázky budeme spoločne rozoberať v najbližšej relácii V Samárii pri studni.

Hostia:
Marek Ján Chryzostom Vadrna, brat tešiteľ z Getsemán
prof. Jozef Mikloško – Úsmev ako dar
psychologička Lucia Drábiková

Link pre pozretie relácie:
https://www.tvlux.sk/archiv/play/19335

Pasivně agresivní člověk se snaží, aby ostatní trpěli stejně jako on. Nedělejte mu tu radost.
Ignoruje váš dospívající potomek všechno, co říkáte, a když už reaguje, tak odmlouváním?

Dělá vám váš soused naschvály? Odvádí kolega na společném úkolu špatnou práci, zdržuje a za zády vás pomlouvá? Nebo sami na sobě pozorujete, že velice často trousíte sarkastické poznámky a sabotujete dohody, které jste uzavřeli? Pravděpodobně máte co dělat s pasivně agresivním chováním.
U dospívajících je podobné chování běžné. Připadají si nepochopení, mohou mít tendence být surově upřímní, nedělat věci, protože se od nich očekávají. Chtějí se chovat „nezávisle“, ale nejsou schopni se prosadit vůči dominantnímu rodiči či jiným dospělým, které zatím musejí poslouchat. Toto chování vytváří frustraci na všech stranách.
Pasivní agrese je dále typická u lidí, kteří jsou v blízkém vztahu nebo dokonce ve vztahu závislém, kdy jeden prosazuje své potřeby pomocí síly či převahy a druhý se cítí být nedoceněný, zbytečný či nepochopený, ale nedokáže ze vztahu odejít nebo energii ve vztahu vyrovnat.
Pasivně agresivně se k sobě mohou chovat partneři, sousedi nebo třeba kolegové v práci. Tomuto chování jsme se podrobněji věnovali v samostatném článku. Dnes se zaměříme na to, jakým způsobem pasivní agresi řešit, ať již u sebe, nebo u druhých.
Mám problém a chci ho řešit
Jak s pasivní agresí bojovat, pokud se týká nás samotných? Důležitým krokem je rozeznat u sebe známky pasivní agrese a mít chuť na sobě pracovat. Pro pasivní agresory je běžné, že chybu vidí v druhých, kteří jim podle nich nerozumí. Myslí si, že nemají jinou možnost jednání. Často je na ně z okolí vyvíjen tlak, který neumí zpracovat, připadají si zahnaní do kouta, ohrožení.