Jezabel a Eliáš v kázňach Davida Wilkersona

 

Učení Jezábel! – David Wilkerson

http://www.manipulacia-carodejnictvo.sk/746/


Dosažení plnosti Kristova požehnání
(Obtaining the Fullness of the Blessing of Christ)

By David Wilkerson
2. února 2003

A vímť, že přijda k vám, v hojnosti požehnání evangelium Kristova přijdu“ (Římanům 15:29). Pavel napsal tato slova křesťanům v Římě. Říkal jim: „Vůbec nepochybuji, že až se s vámi setkám, budu v nejplnější míře Kristova požehnání.“

Apoštolova slova tady v sobě obsahují něco, co by měl každý věřící vědět. To je, že existují různé stupně, nebo míry, Kristova požehnání. Někteří věřící dosáhnou plné míry tohoto požehnání, což je cíl. Všichni máme přijít do plné míry Pánova požehnání. Ale jiní křesťané vstoupí jen do malé míry Kristova požehnání.

Ve svém dopise Efezským Pavel naléhá na každého, aby usiloval o nejplnější míru tohoto požehnání: „Jednomu pak každému z nás dána jest milost podle míry obdarování Kristova… až bychom se sběhli všickni v jednotu víry a známosti Syna Božího, v muže dokonalého, v míru postavy plného věku Kristova… a poznati přenesmírnou lásku Kristovu, abyste tak naplněni byli ve všelikou plnost Boží“ (Efezským 4:7, 13, 3:19).

Všimni si slova „plnost“ v těchto pasážích. Řecké slovo, které tu Pavel používá, znamená „dokončit plně proces naplňování.“ To je úkol, který nám Bůh dal: usilovat o plnost Kristova požehnání v našich životech.

Pavel to rozvádí, píše: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, Jeden Bůh a Otec všech, kterýž jest nade všecko, a skrze všecko, i ve všech vás“ (4:4–6). Krátce Bůh Otec, Syn a Duch svatý přebývá ve všech svých dětech. Ježíš slíbil: „Otec můj a já… k němu přijdeme, a příbytek u něho učiníme“ (viz Jan 14:23). Pavel objasňuje, že máme všichni stejný přístup k Pánu. Proto máme všichni stejnou příležitost dosáhnout jeho stále vzrůstajícího požehnání. Opravdu, naše životy by měly neustále růst v tom, co Pavel nazývá „Kristovo požehnání.“

Uvažuj o neuvěřitelné míře Kristova požehnání v Pavlově životě. Tento muž přijal zjevení od Ježíše osobně. Píše, že se v něm zjevil Kristus sám. Samozřejmě, Pavel věděl, že nedosáhl dokonalosti. Ale také věděl, bez pochybnosti, že v jeho životě není nic, co by bránilo proudu Kristova požehnání.

Proto mohl Pavel říci: „A vímť, že přijda k vám, v hojnosti požehnání evangelium Kristova přijdu“ (Římanům 15:29). Měl svatou jistotu ve svém chození s Kristem. Prohlásil: „A tak se chovati hledím, abych měl dobré svědomí bez úrazu před Bohem i před lidmi vždycky“ (Skutky 24:16).

Pavel v jádru říkal: „Můj život je před Pánem otevřenou knihou. Nemám ve svém srdci žádný skrytý hřích, a On se mnou nemá žádnou kontraverzi. A jeho požehnání ke mně, to je neustálý proud zjevení. Takže, když vám kážu, neslyšíte slova člověka. Nepřináším mrtvé kázání plné chytré teologie. To, co slyšíte, jsou skutečná slova Božího srdce k vám.“

Víš, plnost Kristova požehnání má málo co do činění s materiálními statky. Samozřejmě, že veškeré dobré zdraví a pozemské zdroje musíme vidět jako požehnání z Boží milostivé ruky. Ale Pavel tu mluví o mnohem větším požehnání. Řecké slovo, které používá pro požehnání, znamená „Boží doporučení (chvála)“ nebo jeho „Dobře uděláno.“

Krátce, Kristovo požehnání znamená žít život, který se líbí Pánu. Je to vnitřní vědomí od Ducha svatého, že když se Bůh podívá na tvůj život, řekne: „Mám z tebe radost, můj synu, má dcero. Není mezi námi nic, co by bránilo našemu společenství a vztahu.“

Pisatel Židům shrnuje plnost Kristova požehnání tímto způsobem: „Bůh pak pokoje, kterýž toho velikého pro krev smlouvy věčné Pastýře ovcí vzkřísil z mrtvých, Pána našeho Ježíše, Učiniž vás způsobné ve všelikém skutku dobrém, k činění vůle jeho, působě v vás to, což jest libé před obličejem jeho, skrze Jezukrista, jemuž sláva na věky věků. Amen“ (Židům 13:20–21).

Miluji přebývat mezi lidmi, kteří žijí tento druh Kristova života. Mají kolem sebe aróma toho, že jsou s Ježíšem. Podobně jako Pavel mají tito svatí božskou nespokojenost se svým životem, touhu být v Kristově přítomnosti, hlad po dosažení větší a větší intimnosti s ním. Hodně mluví o Ježíši, a šíří jeho lásku a svatost.

Takoví lidé se radují ze života, ale vyhýbají se veškeré hloupé konverzaci. Žijí zcela odděleni od věcí tohoto světa. A Boží přízeň je zřejmá v jejich životech a v jejich rodinách. Mohou být chudí, ale jejich životy jsou plně požehnané Pánem.

Nechápejte mě špatně: tito věřící trpí podobně jako kdokoliv jiný. Procházejí obdobími krutých zkoušek a testování. Ale podobně jako Pavel, i když mohou být poníženi, nejsou zničeni. A nikdy to nevzdávají. Jsou rozhodnuti dokončit své chození vírou a ve službě způsobem, který se líbí Pánu.

Smyslem tohoto poselství je odhalit, co brání našemu vstupu do plnosti Kristova požehnání

Pavel se ptal Galatských: „Běželi jste dobře. Kdo jest vám překazil, abyste pravdy neposlouchali? Neníť ta rada z toho, kterýž vás volá. Maličko kvasu všecko těsto nakvašuje“ (Galatským 5:7–9).

Pavel tu poukazuje na dogmatickou víru nebo teologii. Ptá se: „Co je ve vašem životě, co vás zdržuje, abyste pokračovali do plného požehnání Krista? Jednu chvíli jste činili dobře. Vím, že jste lidé modlitby a pilně pracujete, abyste konali dobré dílo. Ale něco není v pořádku. Nevidím, že byste jakkoli rostli. Místo toho jste se vrátili ke spoléhání se na své tělo. Necítím lahodné aroma Krista, které jste kdysi měli. Vaše jistota, váš jas, vaše vize jsou pryč. Něco vám brání, překáží.“

„Co vás mohlo přesvědčit, abyste se dostali do takového stavu? Ať je to cokoliv, říkám vám, že to není z Boha. Vlastně ve vás cítím kvasnice, kompromis jakéhosi druhu. Cosi vás poskvrňuje, něco, co si možná snažíte udržet. A to způsobuje, že má s vámi Bůh kontraverzi. Řekněte mi, co to je?“

Vím, že mnoho dnešních křesťanů bylo kdysi Bohem mocně používaných. Tito lidé byli oddaní, modlící se, věřící svatí. Ale potom se jim něco stalo. Nějak jim bylo zabráněno, aby zažívali plnost Kristova požehnání.

Všech těchto lidí se Pavel ptá: „Co se stalo? Co vám brání, abyste měli ve svém životě proud Kristova požehnání? Jaké kvasnice se připlížily?“

I zbožnému, modlícímu se Eliášovi bylo zabráněno, aby vstoupil do plnosti Božího požehnání

Prorok Eliáš byl Bohem mocně používán. Sdílel Boží břemeno zármutku nad Izraelem. Jeho srdce bylo zlomené pro lidské odpadnutí. A předváděl ohromné divy a zázraky v Božím jménu. Ale právě jako Mojžíšovi bylo zabráněno vstoupit do Zaslíbené země, bylo Eliášovi zabráněno, aby zažíval naprostou plnost Božího požehnání.

Znáte příběh Eliášova vítězství na hoře Karmel. Zbožný prorok přivolal dolů oheň z nebe a zabil Bálovy proroky. Potom se modlil za déšť a z nebe se lily silné provazy deště, které ukončily dlouhé sucho v Izraeli. Když lidé viděli tyto věci, okamžitě činili pokání ze svého modlářství a obrátili se zpět k Hospodinu.

Chci vyzvednout příběh, jak lidé vyrazili na cestu do Jezreel, hlavního města, aby podali zprávu. Eliáš neuvěřitelně předběhl rychlý vůz spěchající zpátky do města, vzdáleného přes dvacet mil. Písmo říká: „Ruka pak Hospodinova byla s Eliášem“ (1. Královská 18:46), když běžel vpřed. To mi říká, že Eliáš byl na božské misii. Bůh posílal Eliáše zpět do Jezreel se záměrem. Proč vlastně prorok tak spěchal zpátky do města?

Klíč nacházíme v Eliášově svědectví na hoře Karmel: „Vedlé slova tvého jsem činil všecky věci tyto“ (1. Královská 18:36). Prorok v podstatě říkal: „Hospodine, ať každý, kdo je tu, ví, že všechno, co jsem učinil, bylo v poslušnosti tvému vedení. Co jsem tu dnes udělal, je prostě to, cos mi řekl, abych udělal, když jsem se modlil.“

Ale potom se zpráva dostala k hříšné královně Jezábel. Když slyšela, že Eliáš zavraždil všechny její falešné proroky, vyhrožovala, že ho zabije: „Tedy oznámil Achab Jezábel všecko to, což učinil Eliáš, a že naprosto všecky proroky její pobil mečem. A protož poslala Jezábel posla k Eliášovi, řkuci: Toto ať mi učiní bohové a toto přidadí, jestliže v tuto hodinu zítra neučiním tobě, jako ty kterému z nich. Což když zvěděl, vstana, odšel pro zachování života svého“ (1. Královská 19:1–3). Když Eliáš slyšel hrozbu Jezábel, utekl, aby si zachránil život.

Mnoho komentátorů Bible věří, že se Eliáš nebál Jezábel. Říkají, že jeho mise byla splněna na hoře Karmel a že ho teď Bůh vedl na poušť, aby ho naučil několik důležitých lekcí. Jinými slovy, Hospodin pro Eliáše nikdy nezamýšlel, aby se znovu setkal tváří v tvář s Jezábel.

Nesouhlasím. Myslím, že tato interpretace úplně opomíjí myšlenku této pasáže. Když si představuji Eliášův troufalý běh o závod zpátky do Jezreel, věřím, že běžel, aby dokončil jednu poslední věc, kterou po něm Bůh žádal: zabít Jezábel.

Přemýšlej o tom: Hospodin nehodlal umožnit Jezábel, aby pozvedla celý nový sbor hříšných kněží. Proč by Bůh řekl Eliášovi, aby pobil jejích 400 proroků, ale dovolil, aby matka modlářství přežila? Bylo by to, jako ořezat hříšné větve, ale ponechat jejich kořen. Když Bůh připravuje svůj lid, aby vstoupil do plnosti jeho požehnání, vyžaduje na nás víc, než abychom jen činili pokání. Vyžaduje na nás také, abychom vytrhali kořen našeho hříchu, abychom mohli být přivedeni do života čistoty a svatosti. Jenom potom můžeme zažívat jeho plnost.

Věřím, že Bible dokazuje, že Jezábel musela být zabita. Ve Zjevení nařizuje Ježíš církvi v Thyatirech: „Známť skutky tvé, i lásku, i přisluhování, i věrnost, i trpělivost tvou, a skutky tvé, i ty poslední, kteříž větší jsou nežli první. Ale mámť proti tobě něco málo, že dopouštíš ženě Jezábel, kteráž se býti praví prorokyní, učiti a v blud uvoditi služebníky mé, aby smilnili a jedli modlám obětované…“

„Aj, já uvrhu ji na lože, i ty, kteříž cizoloží s ní, v soužení převeliké, jestliže nebudou činiti pokání z skutků svých. A syny její zmorduji smrtí; i zvědíť všecky církve, žeť jsem já ten, kterýž zpytuji ledví a srdce“ (Zjevení 2:19–23).

Kristus tady mluví k lidem, kteří jsou šlechetní, dobročinní, plní víry, trpěliví, kteří rostou v dobrých skutcích. Přesto tito oddaní svatí dosud nemají plné Hospodinovo požehnání. Proč? Ježíš jim říká: „Je tu jeden problém, jedna překážka, která vás zdržuje od zažívání mé přízně v plnosti. A to je, že odmítáte jednat s duchem Jezábel ve vašem středu. Umožňujete tomuto duchu, aby vás dále sváděl.“ Kristus to činí naprosto jasné: jestliže máme vstoupit do jeho plnosti, musíme se dostat ke kořenu všeho modlářství a hříchu.

Takže, jaký hřích Jezábel představuje? Jezábel je symbolické jméno. V Hebrejštině znamená „cudný?“ s mezinárodním otazníkem. To naznačuje překvapení právě u myšlenky na cudnost – znamenající „určitě necudné, zkažené; to, co je zřetelně nečisté.“ Krátce, Jezábel je duch hrubé nečistoty a chtíče.

Někteří komentátoři nevěří, že Jezábel bylo skutečné jméno Achabovy manželky. Spíše říkají, že autor použil jméno jako potupný přídomek kvůli královnině nenáviděnému chování. Tohle bylo mezi biblickými pisateli běžnou praxí. Jan, například, používá slovo „antikrist“ nejen k popisu osoby, která má přijít, ale také pro ducha. Totéž platí pro užití slova „drak“: je používáno nejen k popisu Satana, ale každé bytosti, která je jím ovládána, včetně lidských.

Jednoduše řečeno, Jezábel je svůdná propaganda z pekla a je směřována na Boží služebníky. Je určena, aby srazila a zničila všechny, kdo jsou dotčeni a pomazáni Pánem. Pasáž na hoře Karmel to potvrzuje. Neříkali jste si někdy, odkud se Bálovi proroci vzali? To nebyli žádní importovaní, imigrantní kněží. Byli to Izraelci, Boží vyvolení. Byli svedeni Jezábel, svedeni k jejímu smilstvu ďábelským naočkováním.

Ve své mysli nepochybuji, že Eliáš byl povolán jako nástroj, aby zbořil tuto pevnost v Izraeli. Eliáš měl historii s Pánem a byl trénován, aby slyšel Boží hlas. Modlil se s takovou mocí, že se nebesa zavřela a opět otevřela. Když udeřil svým pláštěm o řeku, vody se rozdělily. A vzkřísil mladíka z mrtvých. Eliáš nepochybně žil a pohyboval se zázračně. Jednou s autoritou prohlásil k Achabovi: „Eliáš je zde!“ Jak odvážné! Jak nebojácné!

Přesto teď mocný prorok utíká ve strachu pryč.

Bitva, která začala mezi Eliášem a Jezábel, je ta samá bitva, kterou dnes bojujeme

Ten samý boj se začíná vést v Božím domě právě teď. Přemýšlej o oddaném křesťanovi, někom, kdo je podobný Eliášovi. Je zasvěcený Božímu dílu, pilný, trpělivý, chodí ve víře, slouží ostatním, roste v dobrých skutcích. Ale v jeho životě existuje překážka. Tento služebník má míru Krista: je spasený, ospravedlněný, zaneprázdněný záležitostmi nebeského Otce. Ale teď k němu Pán přichází a říká: „Něco proti tobě mám. Dopustil jsi ve svém životě cosi zhoubného. Svedl tě duch Jezábel. A to ti teď brání ve tvém chození se mnou.“

„Dopouštíš ženě Jezábel… učiti a v blud uvoditi služebníky mé, aby smilnili a jedli modlám obětované“ (Zjevení 2:20). Ježíš tu nemluví o nějaké skutečné ženě, která stojí před církví a přednáší o tom, jak mít úspěch se smilstvem. Ne, poukazuje tu na ty věci, kterým jsi dovolil, aby tě poučovaly, naočkovaly tě: TV, Internet, žádosti našeho těla. Tohle všechno jsou mocní svůdníci.

Podobně když Kristus mluví o „pojídání toho, co se obětuje modlám,“ nemluví o jídle. Poukazuje na křesťany, kteří jedí ďábelskou špínu. Tito věřící možná pozvedají svůj hlas ve chválách v církvi, ale když jdou domů, obracejí se ve svých myslích k nejhorší představitelné špíně: sexu, násilí, ohavnostem.

I svět zná hříšnost takových věcí. V interview pro New York Times se ptali známého mladého herce, zda si libuje v pornografii, jako mnoho Hollywoodských hvězd. Mladý muž odpověděl: „Nemohu si dovolit krmit svou mysl špínou. Ti, kdo se dostali do pornografie, nedokážou ovládat své myšlenky. Jejich myslí neustále proudí všechny obrazy, které nasáli z porna. Nemohu si dovolit to dělat. Žádný profesionální herec nemůže.“ Je smutné, že se mnoho křesťanů nedokáže pochlubit stejnou kázní.

Často, když přichází duch Jezábel, aby nás svedl, šeptá: „Pracoval jsi tvrdě a teď potřebuješ relaxovat. To je čas, kdy si můžeš dovolit nějakou zábavu. Toto je den milosti, a Bůh není na svůj lid tvrdý. Tak jdi a nalaď si tu barevnou TV show. Nebo si můžeš vypůjčit ten špinavý film. Kdyby sis dopřával příliš, můžeš si vždycky nárokovat krev Ježíše a být zase čistý.“

Ne! Ježíš říká, že jestliže máš ve svém srdci žádost, již jsi se dopustil cizoložství. Říká nám jasně s žhnoucím pohledem: „Ale dalť jsem jí čas, aby pokání činila z smilstva svého, avšak nečinila pokání“ (Zjevení 2:21). Slovo „jí“ v tomto verši označuje podvedené Boží děti, které svedl duch Jezábel.

Pán říká: „Jsem k tobě milosrdný a byl jsem velice trpělivý. Dal jsem ti dostatek času, abys činil pokání a zřekl se svého hříchu. Posílal jsem k tobě proroky, kázání z kazatelny, varování od tvých přátel. Můj Duch tě usvědčoval a v lásce tě varoval. Ale ty jsi dosud nečinil pokání.“

„Toužím po tom, abys vstoupil do mé plnosti. Předložil jsem před tebe všechny zdroje. Přesto žiješ dál jako chuďas. Vedu s tebou spor a ten neodejde, dokud nebudeš jednat s touto překážkou.“

Uvažuj o strašných důsledcích, je-li Jezábel ponechána naživu

Ježíš nám říká, jaké jsou tyto důsledky:

  • „Aj, já uvrhu ji na lože“ (Zjevení 2:22). Řecký překlad zde je „úsilím zlomit, obrátit na útěk, zahnat.“ Znamená to neustálý strach, únavu, stále v běhu.
  • „V soužení převeliké“ (2:22). Řečtina označuje útisk, soužení, depresi.
  • „A syny její zmorduji smrtí“ (2:23). S výjimkou těch, kdo činí pokání ze smlouvy s Jezábel, bude jejich konec doslovná smrt.

Proč Pán jedná tak přísně s těmi, kdo cizoloží s Jezábel? Protože chce, aby každý, kdo mu slouží, bral tuto záležitost vážně: „I zvědíť všecky církve, žeť jsem já ten, kterýž zpytuji ledví a srdce, a odplatím jednomu každému z vás podle skutků vašich“ (2:23).

Tohle nejsou slova nějakého starozákonního proroka. To je varování od Ježíše samotného, v jeho dni milosti. Říká nám: „Každý jednotlivec v mé církvi musí vědět, že Jezábel musí být sražena. Musíte dát této duchovní pevnosti smrtelnou ránu nebo nikdy nebudete mít větší míru mě samotného.“

Vraťme se teď k Eliášovi. Považuji ho za jednoho z nejmocnějších Božích mužů v celém Písmu. Přesto nechal Jezábel žít. Eliáš v této misi selhal, bez jakékoliv omluvy.

Co bylo příčinou Eliášova selhání? Byl to nedostatek víry. Eliáš přičítal Jezábel více moci než Bohu. Přemýšlej o tom: po jeho vítězství na hoře Karmel nastalo v zemi probuzení, usvědčení mezi lidmi a všeobecné pokání. Jezábel nezůstala žádná moc. Kdyby se tehdy pokusila zabít Eliáše, lidé by ho obklopili, aby ho ochránili. Ale místo toho, když přišlo vyhrožování, ztratil Eliáš víru.

Chápete myšlenku tohoto poselství? Bůh, který tě spasil – který ti dal vítězství nad hříchem a učinil pro tebe zázraky – má tu samou moc k zabití jakéhokoliv chtíče Jezábel v tobě. Může zničit každou pevnost, umrtvit každý zakořeněný hřích a osvobodit tě od každé moci nepřítele.

Mnoho zápasících křesťanů si myslí: „Tenhle zvyk ve mně je tak silný, jsem úplně zdrcený. Kde je vítězství?“ Tehdy jim nepřítel šeptá: „Bůh tě neslyší. Nezvládneš to. Navzdory všem svým modlitbám padneš.“ Ale Pán odpovídá: „Ne! Žádná pevnost, žádný duch Jezábel nad tebou nebude mít nadvládu.“

Eliáš udělal to, o čem uvažuje mnoho věřících: utekl. David píše, jak chtěl uletět na poušť jako pták. Jeremiáš si přál mít nějaký osamocený domek daleko v pustině. Ale mnoho křesťanů, kteří „prchají“, ve skutečnosti nikam nejdou. Pro ně je to stav mysli, touha uniknout z jejich zkoušky.

Nakonec David usoudil: „Nebudu se bát ničeho zlého.“ Ale Eliáš si zvolil utéct a skrýt se. Vzdal boj. A Jezábel žila dál.

Bůh miluje své služebníky během všech jejich strachů a selhání

Věřím, že Eliášův příběh nám zjevuje jeden z největších soucitných skutků, který kdy Bůh dal najevo nějakému bojácnému služebníkovi. Eliáš skončil pod jalovcem na poušti, tak skleslý, že upadl do hlubokého spánku. Ale Hospodin poslal anděla, aby ho vzbudil a nakrmil ho chlebem a vodou. Tak Eliáš jedl a pil, ale stále ještě byl v takové depresi, že opět tvrdě usnul.

Ještě jednou ho anděl vzbudil a nakrmil dalším jídlem. Potom Bůh řekl svému služebníkovi tato laskavá slova: „Eliáši, vstaň, pojez, nebo velmi dlouhou máš cestu před sebou“ (viz 1. Královská 19:7). Říkal: „Příteli, sám to nemůžeš zvládnout. Já jsem s tebou.“

Víš, o Boží lásce k Eliášovi nebylo pochyb. Nezáleželo na tom, jak šeredně jeho služebník selhal. I v jeho strachu, depresi a touze utéct byl Eliáš stále ještě milován Otcem. To samé je pravdou pro všechny z nás, kdo Pána milují a slouží mu.

Ale Bůh měl pro Eliáše ještě další poselství. Bylo to milosrdné varování a stejně dobře se dá aplikovat dnes na nás. Ptal se ho: „Co tu děláš, Eliáši?“ (19:13). I když Hospodin Eliášovi odpustil, neměl v úmyslu zamést jeho problém pod rohožku. Tolik ho miloval.

Eliáš odpověděl s výmluvou, ale Bůh ji nepřijal. Znovu se zeptal: „Proč jsi tady?“ V podstatě se ptal: „Proč jsi vzdal boj, Eliáši? Proč jsi rezignoval na svou službu? Odkud se vzala tato únava?“

Nakonec to vypadá, že Bůh přistoupil na Eliášovu rezignaci. Hospodin řekl mnoha slovy: „Nebudu tě nutit, Eliáši, abys pokračoval. Ale pomažu místo tebe Jehu. On dokončí tvou misi a zabije Jezábel.“

Faktem je, že když chceme přestat, Pán to dovolí. A nebude nás milovat o nic míň. On prostě dovolí, abychom dál žili s naší omezenou mírou Krista. Opravdu, když přišel čas, aby šel Eliáš domů k Hospodinu, dopravil ho do nebe v ohnivém kočáře. Byl to muž nádherně poctěný. Ale podobně jako Mojžíš, kterému bylo zabráněno vstoupit do Zaslíbené země, nevstoupil Eliáš nikdy do plnosti Božího požehnání.

Možná říkáš: „Nemám problém s chtíčem. Nejsem smilník ani cizoložník. Díky Bohu, nebyl jsem sveden duchem Jezábel.“ Raduji se s tebou. Ale pro každého věřícího, který touží úplně vstoupit do Kristova požehnání, jistě přijde Eliášův okamžik. Narazíš na největšího, nejdrtivějšího nepřítele, kterému jsi kdy čelil. A duch Jezábel se ti bude posmívat: „Tentokrát selžeš. Pro tebe je po všem.“

Až přijde tenhle čas, nemůžeš myslet na to, že toho necháš. Nevzdávej boj ani se nezříkej zaslíbení, která ti Bůh dal. Svrhni ducha Jezábel. Pán říká, že nad tebou nemá žádnou moc.

Zde je jeden závěrečný obraz Božího milosrdenství. Ačkoliv Eliáš selhal, dává Hospodin svému služebníkovi poslední slovo. Písmo říká, že Eliáš prorokoval: „Psi žráti budou Jezábel mezi zdmi Jezreelskými“ (1. Královská 21:23). A právě tohle se stalo. Jezábel byla zavražděna přesně na místě, odkud Eliáš uprchl, a její krev slízali psi. Bůh dal Eliášovi poslední slovo.

Drahý svatý, náš Pán nás učinil víc než vítězi. To je jeho poslední slovo k tématu. Takže, povstaň a bojuj. A nech ho, ať tě vede do plnosti jeho požehnání.

Kristus, zpytatel lidských srdcí
(Christ, the Searcher of Men’s Hearts)

By David Wilkerson
16. února 2004

Kristus miluje svou církev. Dal za ní svůj život a řekl, že brány pekel ji nepřemohou. Ježíš sám je základním kamenem této církve. Písmo nám říká, že v ní přebývá jeho sláva a moudrost. O Letnicích poslal svého Ducha svatého, aby církev uvedl do chodu. A obdařil ji pomazanými služebníky – pastory, učiteli, apoštoly, proroky a evangelisty – za účelem vybudovat ji.

Je jasné, že si Pán přeje požehnat svou církev. Tak proč 2. kapitola Zjevení předkládá takový hrůzu nahánějící obraz Krista, když se zjevuje svému lidu? Jan píše, že Ježíš přichází k církvi se žhnoucím pohledem a hřmotným hlasem:

„A uprostřed sedmi svícnů podobného Synu člověka… Hlava pak jeho a vlasové byli bílí, jako bílá vlna, jako sníh, a oči jeho jako plamen ohně. Nohy pak jeho podobné mosazi, jako v peci hořící; a hlas jeho jako hlas vod mnohých. A měl v pravé ruce své sedm hvězd, a z úst jeho meč s obou stran ostrý vycházel“ (Zjevení 1:13–16).

Zjevení je závěrečnou řečí, shrnutím Božího Slova. Popisuje konec všech věcí. A tady je první zpodobení Krista, které v této knize vidíme. Proč se tu Ježíš zjevuje tak zlověstně? A proč mluví tak ostře a pronikavě ke své církvi? Jan píše, že Kristova slova jsou ostrá jako meč, pronikající až do morku kostí. Vzpomeňte si, tohle byl apoštol, který pokládal svou hlavu na Ježíšovu hruď. Ale teď leží na své tváři: „A jakž jsem jej uzřel, padl jsem k nohám jeho, jako mrtvý“ (1:17).

Pán sám vysvětluje své děsivé vzezření: „Zvědíť všecky církve, žeť jsem já ten, kterýž zpytuji ledví a srdce, a odplatím jednomu každému z vás podle skutků vašich“ (2:23). Faktem je, že Kristus miluje svou církev. A tohle je ten pravý důvod: On přichází, aby ji zkoumal. Přichází, aby své lidi v lásce káral, napravil, aby je očistil.

Ze všeho nejdřív říká Janovi, aby se nebál: „I položil ruku svou pravou na mne, řka ke mně: Neboj se. Já jsem ten první i poslední“ (1:17). Potom Kristus v podstatě říká: „Chci, aby každý v mé církvi věděl, že jsem přišel, abych prozkoumal jejich vnitřního člověka. A já to činím ohnivým zrakem a s hřměním, které otřese duší. Nechci mluvit opatrně – to, co musím říci, provrtá i uzdraví. Ale já nemohu dopustit, aby nějaké mé dítě zůstávalo lhostejné nebo slepé. Mé oči a ústa proniknou každou fasádou.“

Kristus ve své církvi něco viděl. A dává Janovi pokyn, aby sepsal jeho slova a poslal je sedmi „andělům“ církví. Toto se týká jeho služebníků, nazývá je hvězdami ve své ruce (viz 1:16). Říkal Janovi: „Miluji tyto služebníky. Povolal jsem je a pomazal jsem je. A ty jim teď doneseš má slova.“

Sám jako pastor bych rád věděl: jaké to muselo být otevřít takový dopis od Jana? „Pastorovi církve v New Yorku: Tak praví Pán, pokud jde o tvůj sbor…“ Nuže, představme si, co cítilo těchto sedm služebníků.

Vezměme například pastora v Efezu. Když čte Janův dopis, vidí Krista, jak se raduje ze své církve. Pán chválí Efezské za to, že jsou pracovití, trpěliví a mají rozpoznání. Nenávidějí zlo a veřejně se staví za Ježíšovo jméno. A po léta nikdy nepřestali činit dobré skutky. Tento pastor žasne nad tím, co čte. Myslí si: „Oj, Pán je s námi spokojen. To je pochvalný dopis.“

Ale když čte dál, dostává se k pronikavým slovům: „Ale mámť něco proti tobě, totiž že jsi tu první lásku svou opustil“ (2:4). Ježíš pastora varuje: „Protož pomni, odkud jsi vypadl, a čiň pokání a první skutky čiň. Pakliť toho nebude, přijdu na tebe rychle a pohnuť svícnem tvým z místa jeho“ (2:5).

Efezský pastor z toho musí být zděšený. Myslí si: „Pokání? Jinak odstraní naše svědectví? Jaká hrozná slova. Jak je to možné? Jsme věřící smlouvy. Jsme ospravedlněni vírou. Jsme dobrotiví, milující, pečující a starostliví. A teď se máme vrátit a být jako jsme byli na začátku? Co to znamená? Jak tohle může Ježíš říkat? Jak bych mohl takový dopis přečíst svému sboru?“

Pamatujte si, že tato slova jsou adresována zbožnému sboru. Takže to musela být v Pánových očích opravdu velice vážná věc. Proč by jinak mluvil tak pronikavě k tak zářícímu příkladu církve? Říkal pastorovi: „Vaše první láska ke mně již není tím, čím kdysi byla. Zanedbáváte společenství se mnou. Proto čiňte pokání.“ Ježíš to říká jasně: všechno se to týká jeho přítomnosti. Ano, Efezští pilně pracovali v činění dobrých skutků. Ale nebyli již v intimním vztahu s Pánem.

V následující kapitole Kristus shrnuje své poselství všem sedmi pastorům a jejich sborům. A jeho slova říkají: „Aj, stojímť u dveří, a tluku. Jestližeť by kdo uslyšel hlas můj a otevřel dveře, vejduť k němu, a budu s ním večeřeti, a on se mnou“ (3:20). Velice často křesťané neotvírají dveře svých srdcí Ježíši. Když klepe, nejsou ani doma. Místo toho je na dveřích nápis: „Drahý Pane, odešel jsem sloužit do nemocnice, potom půjdu sloužit do vězení. Na shledanou v církvi.“

Tolik církví dnes dělá tolik dobrých, šlechetných, dobročinných věcí v Kristově jménu. Mají programy pro téměř každou lidskou potřebu. A sbory žijí čisté, čestné, spravedlivé životy, lidé si dávají pozor, aby se vyhnuli hříchu. Ale něco se u nich změnilo. Jeden čas byli tito věřící oddaně věrní svému společenství s Ježíšem. Nenechali by uplynout jediný den, aniž by s ním trávili čas o samotě. Ale teď je to jiné. Všechno, co mu dávají, je krátký pozdrav cestou k nějaké práci. Jak vážně to bere Ježíš?

Kristus bere naše společenství tak vážně, že odstraní ten jediný prvek, který dokáže proniknout k ztraceným duším – svou přítomnost

Ježíš nás varuje: „Něco se z mé církve vytratilo. Moje děsivá přítomnost. Musíte se vrátit do skryté komůrky, zpět k večeři se mnou. Jinak od vás odstraním svou přítomnost. Všechny vaše dobré skutky – vaše kázání, evangelizace a dávání – musí vyplynout z našeho společného času. Musí to přicházet z mého stolu.“

Církev v Efezu ztratila něco, co kdysi vlastnila. Byla to manifestovaná, zjevná přítomnost Krista uprostřed nich. Začali považovat Ježíšovu přítomnost za samozřejmost a to ovlivňovalo jejich službu. V jednu chvíli se navzájem milovali a měli zájem jeden o druhého. Ale teď se navzájem považovali rovněž za samozřejmost. A to mělo katastrofální vliv na jejich úsilí v činění dobrých skutků. Byli tak zaměstnáni službou lidem, že se soustředili na své skutky a ne na Kristovu lásku. Jeho mocná přítomnost scházela.

Teď je Ježíš varoval: „Jestli se nezměníte – jestli se nenavrátíte k hladovění po mně – odeberu vaše svědectví. Nebudete již mít žádnou autoritu, až budete činit své dobré skutky. Všechny přijdou nazmar.“

Vidím paralelu v dnešním světě. Někteří z nejtvrdších lidí, které jsem poznal, jsou ti, kdo pracovali v oblasti sociálního zabezpečení a pro agentury sociální pomoci. Obzvláště je to pravdou o těch, kdo pracují v ústavech pro duševně choré nebo s týranými, zneužitými dětmi. Tito lidé byli upřímní, oddaní pracovníci. Ale bylo pro ně příliš bolestivé vydržet utrpení, kterého byli denně svědky. Za čas se někteří zatvrdili.

Stejná věc se může přihodit křesťanům. Služebníci a laičtí pracovníci vidí podobně jako oni tolik bolesti a hříchu v lidech, kterým slouží, že se mohou zatvrdit. Tohle je přesně to, co říkal Ježíš tomuto pastorovi v Efezu: „Kdysi jste byli k ostatním jemní a starostliví. Měli jste takovou lásku k lidem, a naslouchali jste jim. Ale teď jste ohluchli. Sedíte s nimi, ale zatvrdili jste se pro jejich pláč. Děláte svou službu jako ve šlapacím mlýně, bez života. Nemám na vybranou, odstraním od vás svou přítomnost.“

Byl jsem v církvích, odkud Pán na čas odstranil svou přítomnost. Je tu téměř hmatatelná mrtvost a prázdnota. Každý to může vnímat. Bůh k této církvi mluvil, říkal: „Na chvíli dopustím, aby to všechno tady ochladlo. Chci vás vyvést z vaší strnulosti, lhostejnosti. Chci, abyste poznali, jaké to je bez mé přítomnosti.“ Je to naprosto hrozné, když církev dosáhne tohoto bodu. Neexistuje žádné usvědčení Ducha svatého, nic, co by pohnulo sborem, nic, co by se dotklo mladých lidí.

Dostavuje se další vážný vedlejší efekt. A to ten, že duchovně hladoví lidé nezůstanou tam, kde není zjevná Ježíšova přítomnost. Zoufale touží poznat jeho blízkost. A když ji nezažívají, jdou někam jinam, aby ji našli. Dostávám mnoho dopisů se stejnou stížností: „Nemohu najít církev, která by byla plná Pánovy přítomnosti.“

Byl jsem svědkem tragického odpadnutí mnoha křesťanů, kteří se takto cítili. Nikdy nenajdou církev. Nakonec sedí doma a sledují kazatele v TV. Nikdy nedostanou žádné jídlo ve své duchovní dietě. Všechno, co jedí, je lehkost. Za čas se objeví chlad. Brzy úplně opustí církev. Zanedbávají shromáždění bratří, před čímž Židům varuje (viz Židům 10:25). A stanou se úplně neteční ke Kristu a jeho přítomnosti.

Říkám vám, Bůh nebude chtít slyšet žádnou výmluvu od těchto lidí. Ježíš může být pro každého všechno ve všem, pokud dál zůstáváš se svém osobním společenství s ním. Nezáleží na tom, jaký je stav tvé církve: ty máš být pilný a dávat mu drahocenný čas. Potřebuješ pít hluboce z jeho přítomnosti, pokud chceš, aby k tobě přišlo jeho živé slovo.

Ve světle Zjevení 1–3 se musí každý věřící ptát sám sebe: „Okradly mě mé dobré skutky – mé studium Bible a má služba – o čas s Ježíšem? Stále ještě po něm hladovím tak jako dřív? Nebo jsem něco ztratil?“

Kristus prohledává srdce svého lidu v každé době, s obavami o duchovní slepotu

Církve, které Ježíš oslovuje ve Zjevení 2–3, bylo sedm skutečných sborů v Asii. Někteří bibličtí učenci věří, že tyto církve představují sedm epoch v církevní historii. Nechci se o tento teologický názor přít. Já prostě věřím, že toto poselství je pro křesťany v každé generaci. Krátce, Ježíš prohledává srdce svých lidí v každé době. Zabývá se každou duchovní slepotou, která zamořuje jeho církev.

Pán v této pasáži vede při s pěti ze sedmi církví. Chci se zaměřit pouze na tři: v Efezu, v Tyatirech a v Laodikeji.

Již jsme viděli, že problémem v Efezu byl nedostatek intimity s Kristem. Problém v Tyatirech byl odlišný. Bylo to koketování se svůdnými ďábelskými kněžstvy. Představ si pastorovu reakci, když četl tato slova: „Andělu pak Tyatirské církve piš: Totoť praví Syn Boží, jenž má oči jako plamen ohně“ (Zjevení 2:18). Ježíš viděl tuto církev plamenným zrakem svatého hněvu.

Přesto dopis pokračuje chválou: „Známť skutky tvé, i lásku, i přisluhování, i věrnost, i trpělivost tvou, a skutky tvé, i ty poslední, kteříž větší jsou nežli první“ (2:19). Opět Kristus říká: „Znám tvé skutky. Tvá láska, víra, služba a vytrvalost je teď větší než na začátku.“ Nejlepší ze všeho je, že jim Pán říká: „Vím, že mě miluješ.“ Nekárá je pro ztrátu intimity s ním.

Ale potom čteme pronikavě ostrá slova: „Ale mámť proti tobě něco málo, že dopouštíš ženě Jezábel, kteráž se býti praví prorokyní, učiti a v blud uvoditi služebníky mé, aby smilnili a jedli modlám obětované“ (2:20).

Kdo přesně je ta zmiňovaná Jezábel? Ježíš mluví o falešných pastýřích. Napomíná pastora v Tyatirech, že toleruje chamtivé, žádostivé služebníky, kteří svádějí jeho lid: „Umožňuješ chtíčem naplněným služebníkům, aby svobodně mluvili z tvé kazatelny. Přišli jako andělé světla a využívají zlé, hříšné podvodné triky k svedení mého lidu.“

Zmínka o Jezábel tu značí víc než jen služebníky, kteří jsou chamtiví. Tito falešní pastýři vlastně vymýšlí programy a plány k uskutečnění a naplnění svých žádostí. Jednoduše řečeno, jméno Jezábel je ztělesněním všeho, co je zlé, hříšné a ohavné v Pánových očích.

Jak matoucí obrázek tu dostáváme. Zde jsou lidé, kteří milují Pána, obětavé a věrné muže a ženy Boží. Jsou vytrvalí, věrně dávají a milují Ježíše. Jak by mohli falešní proroci upoutat pozornost těchto věřících? Jak by mohli být svedeni zlými služebníky, kterými Bůh pohrdá?

Může vás to šokovat, ale já vidím, že se právě tohle děje po celé této zemi. Vlci, kteří se snaží oškubat stádo, teď mluví v církvích kdysi známých svým svatým poselstvím. Když je pastor dotázán, proč to dovoluje, připouští: „Tito kazatelé přitahují zástup. Lidé přicházejí do církve.“ Nicméně dovolují falešným prorokům, aby servírovali pokrm samotného Satana: soběstředné evangelium chamtivosti.

Všimli jste si tady nějaké nesrovnalosti? Ježíš nazývá pastora v Tyatirech mužem lásky a dobroty. Přesto ten samý muž toleruje služebníky ohavného hříchu, pastýře, kteří jsou vzrušující pro lidské tělo a vyhovují jejich žádostem a touhám. Přinášejí zlé a hříšné představy, které způsobují falešný pocit probuzení. A vedou lidi k démonickým pokušením.

Hluboko v srdci tento pastor ví, že jejich evangelium není ryzí. Ale nechce zamezit příchodu zástupů. A teď mu Kristus říká: „Toleruješ tyto vlčí svody. A jsi slepý k tomu, co to dělá s tvými lidmi. Utíkají na shromáždění těchto kazatelů. A jsou vedeni do zkázy. Začali smilnit a jíst pokrm obětovaný modlám. A ty je odmítáš varovat. Povolal jsem tě, abys byl pastýřem mých ovcí, ale ty je neochraňuješ. Proč trpíš tohle zlo? Proč nepozvedneš svůj hlas?“

Jednou z prvních povinností každého pastora je uchovat kazatelnu ryzí. Nemůže dovolit, aby si tam někdo stoupnul a přinesl falešné slovo. Možná ti to zní jako sporná otázka ovládání a kontroly, ale je to přesně to, co Bůh vyžaduje. Víš, Kristus tu nemluví o sexuálním smilstvu. Mluví o hříšném jhu, smyslném společenství, vydávání sebe sama moci falešné služby. A Ježíšovo varování je jasné: „Sytíš se vzrušením, které je tělesné. Je to evangelium uspokojují chtíč. A tvůj duchovní život je v sázce.“

Vzpomeň si, tohle nebyli odpadlí věřící, k nimž se Ježíš obrací. Mluví k milujícím křesťanům, kteří dávali všechno, co měli. Ale upoutalo je tělesné evangelium. Věnují pozornost jemnému lstivému hlasu, který šeptá: „Musíš slyšet tohoto muže mluvit.“

Všude v evangeliích Ježíš varuje před falešnými pastýři, kteří přicházejí a hledají, jak by zničili a oklamali mnohé. Přesto jsem šokován nedostatkem rozpoznání v zástupech, kteří trvají na svých falešných evangeliích. Stalo se to tobě? Živí se tvá duše nějakým televizním evangeliem, které je vlastně démonické? Hltáš poselství kazatelů prosperity, které se líbí tvým žádostem a bere poslední šestáky starší generaci?

Možná si myslíš: „Jak mi jejich sledování může ublížit? Nemůže mě zranit, když slyším, co říkají. Kromě toho mám pocit, jako by to všechno bylo od Pána.“ Ne! Jestli uznáváš zlé pastýře, pak jsi v posteli s démony. Dopouštíš se smilstva se zlem.

Nechápejte to špatně: Nemluvím o každém televizním evangelistovi. Jen rozlišující křesťané poznají rozdíl. Ježíš říká o takových křesťanech s dobrými základy, kteří prohlédnou motivy tělesných kazatelů: „(Oni) nepoznali hlubokosti satanovy“ (Zjevení 2:24). Kristus mluví o těch služebnících, co hrabou peníze, bez obalu. Říká: „Stahují duše do hlubin pekla.“ Ano, tito kazatelé kážou Krista, ale ne Krista slávy. Ano, oni kážou slovo, ale není to Kristovo slovo. Je to evangelium nakažené učením démonů.

Pán mluví o takových zlých pastýřích: „Ale dalť jsem jí (Jezábel) čas, aby pokání činila z smilstva svého, avšak nečinila pokání“ (2:21). V podstatě tu říká: „Měl jsem s těmito falešnými proroky a evangelisty trpělivost. Znovu a znovu jsem je varoval. Měli spoustu času, aby se odvrátili od své špatnosti. Ale odmítli.“

Potom Pán vydává toto varování pro každého spravedlivého služebníka jeho Slova: „Aj, já uvrhu ji na lože, i ty, kteříž cizoloží s ní, v soužení převeliké, jestliže nebudou činiti pokání z skutků svých. A syny její zmorduji smrtí“ (2:22–23). Ježíš tu nemluví jen o falešných prorocích. Zahrnuje sem každého, kdo jim naslouchá a podporuje je. Všichni společně skončí ve strašné nemoci a duchovní smrti.

Ezechiel říká, že takoví věřící „spáchali smilství s každým, kdo je míjel“ (Ezechiel 16:15). Jinými slovy: „Běháš za všemi těmito falešnými služebníky. Ale oni tě jen využívají. Jsi pro ně jen zboží, zanechávají tě zraněného a duchovně mrtvého.“

Nakonec Ježíš napomíná ty, kdo věrně vzdorovali služebníkům Jezábel: „Avšak to, což máte, držte, dokavadž nepřijdu“ (2:25). Říká: „Naučili jste se pravému rozpoznání. Nenecháte sebou točit každým větrem a vlnou učení. Tak si držte, co máte. Nikomu nedovolte, aby vás oklamal. To je vše, co žádám. Nevložím na vás žádné jiné břemeno“ (viz 2:24).

Nechtěl bych být Laodikejským pastorem, který otvírá dopis od Ježíše

Ježíš církev v Laodikeji nechválí. Místo toho její pastor čte: „Vímť skutky tvé, že ani jsi studený, ani horký. Ó bys chutně studený byl anebo horký. A tak, že jsi vlažný, a ani studený, ani horký, vyvrhu tě z úst svých“ (Zjevení 3:15–16). Jak děsivá slova od Pána.

Ptám se, jak je možné, že celá církev upadne do téhož nebezpečného stavu? Jak může být každý tak duchovně slepý, že se všichni z nich stanou vlažnými? Není tu ani zmínka o svatém zbytku v tomto těle. Kristus je všechny popisuje takto: „Jsi bídný, mizerný, a chudý, a slepý, i nahý“ (3:17). Jak se to může stát? Jak může být někdo mizerný, chudý a nahý, a přesto o tom nevědět?

Stalo se to proto, že tito lidé byli oslepeni hrůznou lží. Laodikejští byli velice materialističtí, bohatí a prosperující. (Tohle mohlo znamenat, že rostli v počtu a vlivu, stejně tak jako v penězích.) A byli sami se sebou naprosto spokojeni.

Pro nerozlišující křesťany to byla vzkvétající církev. Lidé ji milovali a přitahovala je. Ale když ji Kristus prohledával, byl zděšený tím, co viděl. Tito Laodikejští byli oslepeni lží. Touto lží bylo: „Jsem v pořádku. Jsem tam, kde bych měl duchovně být. Nezměnil jsem se. Stále jsem ten stejný horlivý křesťan. Jsem spravedlivý, zapálený věřící.“ Ježíš říká, že sami o sobě tvrdí: „Bohatý jsem, a zbohatl jsem, a žádného nepotřebuji“ (3:17).

Pro mě tento sbor představuje kapitalistické šílenství moderní americké církve. Náš národ je kapitalistická společnost, což jednoduše znamená „stále vzrůstající růst.“ A svět byznysu má heslo: „Růst nebo zemřít.“ Všechno vždy musí být větší. Tak musíš mít v sobě puzení činit věci největší a nejlepší.

To je dobré pro byznys. Ale tato mentalita pronikla do církve. Amerika je svědkem „kapitalistického křesťanství.“ Cílem již není duchovní růst, ale rozpínavost v počtu, majetku, financích. A služebníci jsou chyceni v tomto šílenství.

Ježíšův soud Laodikejských platí pro mnoho dnešních církví: „Neuvědomujete si, co se vám stalo. Vaše slepota způsobila, že jste se stali vlažnými. A vy to ani nevidíte. Stále ještě si myslíte, že hoříte pro mě.“ V Efezu byla hříchem církve ztráta intimity s Ježíšem. V Tyatirech to byla ztráta rozpoznání a koketování s duchovním smilstvem. Teď v Laodikeji vidíme nejhorší ze všech hříchů: ztráta jakékoliv potřeby pro Krista.

A všechno to končí v nahotě. Ježíš obvinil Laodikejské z jejich stavu nahoty: „aby se neokazovala hanba nahoty tvé“ (3:18). Řecké slovo pro nahý tu znamená „obraný o zdroje.“ Víš, Bůh rezervuje své zdroje pro ty, kdo na něj spoléhají, kdo jsou na něm ve svých potřebách závislí. Jaké jsou jeho zdroje? Jsou to pravá duchovní bohatství: jeho síla, jeho moc k činění zázraků, jeho božské vedení, jeho manifestovaná přítomnost. Kristus tuto sebejistou, na sebe spoléhající církev varoval: „Zbavil jsem tě všech mých zdrojů. Ale ty si ani nemyslíš, že je potřebuješ. Jsi naprosto ožebračen, ale ty si svého stavu nejsi vědom.“

Představ si sbor, který pohodlně prosedí jednohodinovou bohoslužbu. Tito křesťané slyší krátké kázání o tom, jak se vyrovnat s životními obtížemi. Potom rychle pospíchají ze dveří. Necítí žádnou potřebu být zlomený, zkroušený a kající před Ježíšem. Necítí žádnou potřebu být pohnut nebo usvědčen pronikavým, ostrým poselstvím. Není tu žádné volání: „Pane, přetav mě, zlom mě. Jen ty sám můžeš uspokojit můj hlad.“

Kde je horlivost, kterou dříve měli? Tito věřící byli kdysi dychtiví dostat se do církve, zabrat se do studia Božího slova, položit svá srdce nepokrytá před reflektor Ducha. Ale teď si myslí, že z toho všeho už vyrostli. Tak omezili své křesťanství na nedělní dopoledne. Ale to je vlažné náboženství.

Ježíš tolik miloval tohoto Laodikejského pastora a jeho sbor, že jim dal poznat, že přichází s drastickým opatřením. Řekl jim, že v nich vyvolá potřebu jeho zdrojů: „Já kteréžkoli miluji, kárám a tresci; rozhorliž se tedy, a čiň pokání“ (3:19). Jeho milující ruka přicházela, aby je trestala. A udělá to tak, že v nich vytvoří potřebu, aby volali po jeho síle a pomoci.

Milovaní, Kristus k nám dnes mluví stejnými slovy. Říká nám právě tak, jako řekl Laodikejským: „Všechno je to o večeření se mnou. Je to o otevírání dveří, když klepu. A já tě teď volám ven, abys přišel a rozmlouval se mnou, měl se mnou společenství. Mám všechno, co potřebuješ. A každý kvalitní čas, který se mnou strávíš, ti dává moc k nakupování. Takto získáváš mé zdroje. Tvé společenství se mnou ti dává to, co potřebuješ, abys pokračoval ve službě. To všechno musí přijít z našeho společného času.“

Takto si Kristova církev udrží své svědectví v těchto posledních dnech. Amen!

Schopnost být vyburcován
(The Capacity to Be Stirred)

By David Wilkerson
15. srpna 2005

 

Ve 2. a 3. kapitole knihy Zjevení mluví Ježíš o církvi, která zemřela. Tato milovaná církev kdysi překypovala životem a měla dobrou pověst, ale teď je všechno pryč. Viděl jsem takové „církve stojanů lamp“ na svých cestách kolem světa: sbory od Evropy k Jižní Americe, k New York City, kdysi plné Ducha svatého, vzkvétající, které získávaly mnoho duší, ale teď v nich není žádný život.

Pánovo srdce je zlomené nad tímto stavem v Jeho církvi. A věřím, že nám dal tyto dvě kapitoly ve Zjevení právě proto, aby nám ukázal, co způsobuje takovou duchovní smrt, ať už ve sborech, rodinách nebo jednotlivcích. Jeho milující slova jsou tu určena na pomoc každému věřícímu a církvi, aby se vyvarovali tohoto tragického stavu v posledních dnech.

Je však smutné, že právě 2. a 3. kapitola knihy Zjevení jsou nejvíce opomíjené pasáže v celém křesťanstvu. Zřídka se kážou a v biblických komentářích lze o nich nalézt jen velmi málo. Tady je Pánovo poslední, nejzávažnější poselství Jeho lidu, obsahuje zaslíbení o Jeho požehnání všem, kdo je čtou a slyší. Proč jsou tyto kapitoly tak ignorované? Jsem přesvědčen, že jedním důvodem je to, že ďábel tyto pasáže naprosto nenávidí. Konec konců, obsahuje Pánem deklarovaný protijed na strnulost, suchost a apatii v Jeho církvi, a můžeš si být jistý, že nepřítel nechce, aby byl zjeven.

Zde je kontext této pasáže: v 1. kapitole Zjevení se Kristus zjevuje apoštolovi Janovi ve vizi, jak se prochází uprostřed sedmi svícnů a drží ve své pravici sedm hvězd. Ježíš vysvětluje vizi Janovi: „Toto je tajemství těch sedmi hvězd, které jsi viděl v mé pravici, a těch sedmi zlatých svícnů: těch sedm hvězd jsou andělé sedmi sborů a sedm svícnů, které jsi viděl, je sedm sborů (v Asii)“ (Zjevení 1:20). Většina biblických komentátorů souhlasí, že jde o sedm skutečných historických církví v Asii. Většina pramenů také souhlasí, že „andělé“ představují pastory těchto církví. Kristus Janovi přikazuje, aby každému z těchto pastorů poslal dopis.

Existují dvě školy názorů, jak vykládat 2. a 3. kapitolu Zjevení

Jedna škola interpretace se nazývá dispensationalizmus. Učí, že sedm církví představuje sedm po sobě jdoucích fází církve. První fáze začala církví v Efezu (Zjevení 2:1) a poslední vyvrcholila církví v Laodikeji (Zjevení 3:14). Podle tohoto výkladu jsme dnes v Laodikejské fázi.

Jiná názorová škola vyučuje, že těchto sedm církví existuje současně ve stejné době – skutečně, objasňují podmínky, které existují v každé církevní době. Tudíž bylo sedm dopisů určeno pro všechny pastory žijící ve všech dobách, od církve v prvním století do úplného konce dní.

Ježíš zamýšlel těchto sedm dopisů jako korektivy nebo milující výtky pro svůj lid. Každý dopis měl přečíst pastor svému sboru a byla to odpovědnost pastora, aby se zodpovídal za svou církev. Byl strážcem stáda a kdyby nebyl vyburcován a změněn Kristovým slovem, do sboru by se vplížila duchovní smrt. Přemýšlejte na chvíli o tom, kdo byli tito pastoři: byli to duchovní synové Jana a apoštola Pavla. Mohli byste si myslet, že už pro tento jediný důvod by měly být jejich církve naprosto bdělé a plné ohně. Ale tito pastoři nebyli odlišní od mnohých pastorů dnes, jejich horlivost a rozpoznání upadalo.

Kristus nediktoval tyto dopisy jako poselství hněvu, ale jako milující dopisy určené k probuzení Jeho církve

Teď uvažuj o Kristových slovech těmto církvím. Pastorovi v Efezu říká: „Opustil jsi svou první lásku a upadl do apatie a lhostejnosti. Čiň pokání!“ Pastorovi v Pergamonu: „Dopustil jsi, že se vloudily falešné doktríny. Uprostřed vás jedná světský, nekřesťanský duch.“ Pastorovi v Tyatirech: „Přemohl vás bezbožný duch Jezábel. Už nejednáte s hříchem ve své církvi.“ Pastorovi v Laodikeji: „Ty a tvůj lid jste zlhostejněli, protože prosperujete. Jste teď vlažní, nemáte oheň, hlad ani vzrůst. Čiň pokání!“ (viz Zjevení 2 a 3). Tohle je velice silná řeč. Ale nerozumějte špatně: Kristus nediktoval tyto dopisy jako poselství hněvu, ale jako milující dopisy, kterými zamýšlel probudit svou církev. Snaží se vytřást svůj lid z jejich lenosti, ukázat jim nebezpečí, kam je to vede.

Ale Satan měl většinou úspěch v ukrývání tohoto mocného poselství před Božím lidem. Jsem přesvědčen, že v nedávných letech dosáhl úspěchu v oklamání zástupů jiným evangeliem, evangeliem, které je bez přinášení obětí, nenapomíná a uklidňuje tělo. Toto evangelium utlumuje každé usvědčení z hříchu a oslepuje oči těch, kdo by měli být bdělí. Stručně řečeno, okradlo mnohé o schopnost být vyburcováni. Izaiáš popisuje, jaký duchovní stav toto evangelium vyvolá: „Že lid tento zpurný jest, synové lháři, synové, kteříž nechtí poslouchati zákona Hospodinova; kteříž říkají vidoucím: Nemívejte vidění, a prorokům: Neprorokujte nám toho, což pravého jest; mluvte nám pochlebenství, prorokujte oklamání. Sejděte s cesty, svozujte od stezky, nechať se vzdálí od tváří naší Svatý Izraelský“ (Izaiáš 30:9–11). Izaiáš říká: „Lidé už nechtějí poselství o svatosti. Jsou tak ukolébání svým podvodem, že teď pohrdají Božím zákonem. Vyhledávají pouze lichotivé, neusvědčující evangelium.“

Dopis pastorovi v Sardách je ten, který mě dnes nejvíc rozněcuje

„A andělu [pastorovi] církve v Sardách napiš:… Znám tvé skutky, že máš jméno, že jsi živý, ale jsi mrtvý“ (Zjevení 3:1). Jako pastor se musím sám sebe ptát: „Je tohle obžaloba proti naší církvi a proti mojí službě?“ Mohu čestně odpovědět: „Rozhodně ne!“ Times Square Church je skutečně známá tím, že má život, a tato její pověst je zakotvena v realitě. Všichni pastoři našeho sboru jsou opravdu velmi živí v Kristu a chodí v Duchu.

Přesto věřím, že nám Ježíš v této pasáži pokládá rozhodující otázku: „Davide, jsi schopen být dnes vyburcován takovým dopisem ode mě pro tvou církev?“ Jednoduše řečeno, duchovní smrt se může přihodit i zapálené církvi. Nastala i ve věhlasných církvích ve 2. a 3. kapitole knihy Zjevení, a tak se neopovažujme si myslet, že se to dnes žádnému z nás nemůže stát.

Uvažujte o církvi v Sardách. První kroky učinila ve veliké apoštolské moci, na tomto sboru bylo Boží požehnání a přízeň. Tito křesťané udělali tolik dobrých skutků, že samo jejich jméno se stalo označením pro charitu a dávání. Ale teď, ve 3. kapitole Zjevení, říká Kristus pastorovi v Sardách: „Vím, že jsi začal s velice mocnou reputací, protože jsem ti dal toto dobré jméno. Ale ty jsi dopustil, aby život, který jsem ti dal, odtekl pryč. Řekni svému sboru toto: ‚Jste mrtví. Budete schopni slyšet toto slovo, přijmout ho a být jím probuzeni?‘“

Milovaný, jestliže Ježíš nazývá sbor mrtvým, tak je mrtvý. Pastor je letargický, lidé jen předstírají a Duch svatý se tam již nepohybuje. Tohle charakterizovalo věřící v Sardách: poskvrnění, apatičtí, neschopni dát se vyburcovat. Avšak Kristus nám říká, že v té církvi byl také svatý, úplně bdělý zbytek, a říká, že pro ně má ještě naději: „Ale máš v Sardách několik osob, které neposkvrnily svá roucha“ (Zjevení 3:4).

Když tu Ježíš mluví o „poskvrněném rouchu,“ popisuje duchovní smrt. Ale co způsobilo poskvrnění těchto věřících v Sardách? Stalo se to proto, že se cosi přidrželo jejich srdcí, nějaký „zvláštní zájem.“ Kdysi byly středem života každého z nich Boží zájmy: charitativní práce, zaměření na misii, věrné shromažďování jeho těla. Jednoduše řečeno, Kristovo dílo bylo jejich hlavním zájmem. Ale teď každý pospíchá za svými vlastními zájmy.

Víš, Sardy byly vzkvétajícím městem, známým tavbou zlata a vyráběním skvělých oděvů. Je evidentní, že se křesťané v Sardách nechali okouzlit kulturou prosperity, která je obklopovala, a střed jejich zájmu se změnil. Rychle byli unášeni pryč od Pánových zájmů směrem k materialistickému zaměření.

Podle všech vnějších znaků nemohl nikdo těmto křesťanům vytýkat chyby, vinit je pro jejich činnosti a snahy. Vydělávali si na živobytí, budovali své podniky a starali se o své rodiny. Ale tyto věci je tak cele stravovaly, že začali zanedbávat Boží skutky. Tak Ježíš varuje ty věrné, kteří tam zbyli: „Buď bdělý a posilni umírající zbytek; neboť jsem před Bohem nenalezl tvé skutky naplněné. Pamatuj tedy, jak jsi přijal a slyšel mé slovo; zachovávej je a čiň pokání“ (Zjevení 3:2–3).

Co tím Ježíš, myslí, když tu říká „umírající“? Říká: „Dej si pozor. To nadšení, které jsi kdysi měl pro můj dům – tvoje vášeň pro mé Slovo, tvoje radost z uctívání na veřejnosti, tvoje láska pro jiné – umírá. Dřímota ti padá na víčka a stáváš se vlažným. Ihned se probuď! Jestli se neprobereš, můžeš skončit duchovně mrtvý.“

Když byl Ježíš na zemi, svědčil: „Jsem pohlcen horlivostí pro dům mého Otce“ (viz Jan 2:16–17). Teď je Jeho poselství pro křesťany v Sardách, a pro nás dnes, toto: „Radoval ses z mé přízně a dobré pověsti všude kolem. Byl jsi požehnán mocným uctíváním a apoštolským kázáním. Ale místo, aby ses pohyboval dopředu v těchto požehnáních, začal sis myslet: ‚Mám úspěch, někam jsem to dotáhl,‘ tak jsi polevil. Již jsi nebyl ostražitý a bdělý a začala se objevovat lhostejnost. Teď ses usídlil v zóně duchovního pohodlí. Říkám ti, nedokončíš běh. Nepokračuješ v naplnění misie, kterou jsem ti dal. A já tě příliš miluji, než abych tě nechal sejít z cesty. Takže, čiň pokání a vrať se k horlivosti, kterou jsi kdysi měl pro Otcův dům. Umožni své duši, aby jí moje slova vyburcovala.“

Prorok Aggeus varoval před právě tímto znečištěním

Boží slovo nám ukazuje, co se stane, když zanedbáváme jeho dům a dáváme na první místo své vlastní zájmy. Je to vysvětleno v knize proroka Aggea. Měj na paměti, že pastor v Sardách znal tuto prorockou knihu, a jsem přesvědčen, že kázal její varování své církvi. Opravdu, Aggeovo poselství obsahovalo protijed potřebný k vyléčení jejich stavu. Ale stejné měřítko musím aplikovat i na sebe: já mám také Aggeovo proroctví. Jsem schopen ho slyšet?

Když Aggeus prorokoval, Bůh právě osvobodil svůj lid z Babylona a vedl je zpět do Jeruzaléma, aby znovu vybudoval svůj dům. Bůh si přál „církev svícnů,“ kde by mohl viditelně manifestovat svou přítomnost mezi svým lidem. Chtěl, aby národy viděly přeměněné životy Izraelců a zemi plnou Jeho požehnání a slávy. Tak Izraeli nařídil: „Zaměřte se na mou církev – to je vaše první misie. Budete-li věrní v pečování o můj dům, já se postarám o ty vaše.“

Lidé vyšli a činili, jak jim Hospodin nařídil, začali s obnovou jeho chrámu. Ale za chvíli řekli: „Nepřišel čas, čas, v němž by dům Hospodinův staven byl“ (Aggeus 1:2). Výklad je: „Nemáme čas, abychom tuto práci udělali. Jsme příliš zaneprázdněni.“ Ve skutečnosti byli pohlceni stavěním svých vlastních skvělých domů a zaměstnání.

Jaká byla reakce Hospodina? Řekl prostřednictvím Aggea: „Jest-liž vám čas, abyste vy seděli v domích svých taflovaných, a dům tento pustý stál?“ (1:4). „I pro dům můj, že pustý jest, ješto vy jeden každý pečlivi jste o dům svůj“ (1:9). Prorok vlastně říká: „Bůh vás osvobodil a poslal vás na misii, abyste postavili jeho dům. Ale vy jste tak zaneprázdněni stavěním svých vlastních domů, že Ho zanedbáváte. Již nejste zaměřeni na Hospodinovy zájmy. Jste zcela ponořeni do svých vlastních zájmů.“

Věřící, zeptej se sám sebe: jsi vinný stejným znečištěním? Máš energii, abys všude běhal a vyřizoval si své vlastní zájmy – své děti, svou rodinu, své požitky – ale nemáš žádnou energii na Pánovy zájmy? Máš čas, abys pracoval na svém vlastním domě, ale jen pár hodin v neděli ráno na Boží dům? Uděláš si čas na nakupování nebo sledování televize, ale najdeš jen málo nebo žádný čas na modlitbu? Ještě naléhavěji: jsi schopen vyburcování těmito slovy od Pána?

„Mám pro tebe záměr. A miluji tě příliš na to, abych tě nechal sejít z pravé cesty“

Teď Bůh skrze Aggea říká: „Ukáži vám, co se stane těm, kdo zanedbávají můj dům a kdo ‚jeden každý pečuje o dům svůj.‘“ Prorok prohlašuje: „Ten, kdož sobě mzdu shromažďuje, shromažďuje ji do pytlíka děravého… Patříte na mnoho, a aj, maličko jest, a což vnášíte do domu, já to rozdmychuji… A tak zavolal jsem sucha“ (1:6, 9, 11). Aggeus říkal: „Budete se snažit a snažit, ale nikdy se nedostanete vpřed. Všechny peníze, které vyděláte, se rozplynou. Navzdory vší vaší tvrdé práci a úsilí nebudete mít nikdy dost.“

Teď se zeptej sám sebe: ‚rozdmychuje‘ Bůh tvé finance? Divíš se, proč tak tvrdě pracuješ a stále ještě zůstáváš pozadu? Jsi zvědavý, proč nemůžeš najít uspokojení v ničem, co získáváš? Aggeus nám říká, proč: „Proč se to děje? dí Hospodin zástupů. I pro dům můj, že pustý jest [zanedbaný]“ (1:9).

Věřící za dnů Aggea mohli mít dostatek. Mohli se radovat z požehnání ze svých vlastních domů, zaopatřených milujícím Bohem. Místo toho jim Hospodin řekl: „Celý tento čas bych žehnal vašim příchodům a odchodům, přinášel úrodu na polích a ovoce ve vinicích, požehnal vašim domovům a rodinám. Ale protože jste tak zaneprázdněni svými vlastními zájmy a zanedbáváte moje zájmy, způsobil jsem, že vaše životy strádají.“ Takže čteme: „Bil jsem vás suchem a rzí, i krupobitím všecko dílo rukou vašich, však žádný z vás neobrátil se ke mně, praví Hospodin“ (2:17).

Pán prostě nebude akceptovat, že má v lidských životech druhé místo. A navzdory zanedbávání a sobectví Izraelců se jich Hospodin nevzdal. Uvažujte o slovech, která jim řekl na vrcholu jejich sobeckých snah: „Tedy Aggeus posel Hospodinův mluvil lidu v poselství Hospodinovu, řka: Já s vámi jsem, praví Hospodin“ (1:13). Boží poselství pro ně je stejné jako Ježíšova slova k církvi v Sardách: „Mám pro vás záměr. A miluji vás příliš, abych vás nechal sejít z pravé cesty.“

Díky Bohu zůstal v Izraeli malý zbytek lidí, kteří měli schopnost být rozníceni Božím slovem. Písmo nám říká, že Zorobábel, nejvyšší kněz Jozue a všichni starší reagovali na Aggeovo poselství: „V tom vzbudil Hospodin ducha Zorobábele syna Salatielova, knížete Judského, a ducha Jozue… a ducha ostatků všeho lidu, a přišedše, dělali dílo v domě Hospodina zástupů, Boha svého“ (1:14).

Tady byl výsledek jejich poslušnosti: teď, když měl Boží dům první místo v jejich srdcích, jim Bůh zaslíbil, že je požehná a dokonce k tomu vymezil datum: „Přiložte již srdce své od tohoto dne až do onoho, ode dne dvadcátého čtvrtého, měsíce devátého… ani vinný kmen, ani fík, ani strom jablek zrnatých, ani strom olivový nevydal ovoce. Od tohoto dne požehnám“ (2:18–19).

Aggeus jim řekl: „Nejprve možná neuvidíte důkaz o čerstvém pomazání. Ale máte před sebou plnost, jakou jste nikdy předtím nezažili. Ještě předtím, než uvidíte, že se to děje, můžete vědět jedno: od tohoto dne nadále vám Hospodin bude žehnat.“

Přesně jako církev za časů Aggea – a později církev v Sardách – se Pán nevzdá církve stojanů lamp, ačkoliv upadla do sobectví a zanedbávání. A prvním skutkem každého takového těla a jeho pastora je, aby se zeptali sami sebe: „Jsme schopni slyšet Pánovo slovo, které k nám mluví, bez ohledu na to, jak tvrdě může zní?“

Co se stalo, když se Boží lid vrátil s novou horlivostí, dal na první místo Jeho dílo?

Když už byl Izrael jednou vyburcován a vrátil se, aby vybudoval Bo

Comments are closed.