Moc odpuštění – David Wilkerson

Odpuštění není jen jednorázový skutek, ale způsob života, který nás má dovést do všech požehnání v Kristu: „Já vám však říkám: Milujte své nepřátele! Žehnejte těm, kdo vás proklínají, konejte dobro těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají a pronásledují, abyste byli synové svého Otce, který je v nebesích“ (Matouš 5:44–45).

Podle Ježíše není odpuštění o tom, že si vybereme nebo zvolíme, komu bychom měli odpustit. Nemůžeme říci: „Tys mě příliš zranil, tak ti neodpustím.“ Kristus nám říká: „Nebo milujete-li ty, kdož vás milují, jakou odplatu máte? Zdaliž i publikáni téhož nečiní?“ (5:46).

Nezáleží na tom, kdo k nám může chovat zášť, kdo nás nenávidí. Jestliže se budeme snažit si to udržet, povede to k hořkosti, která otráví každou stránku našeho života. Neodpuštění způsobí duchovní nouzi, slabost a ztrátu víry, což ovlivní nejen nás, ale každého v našem okruhu.

Ježiš povedal: „Otče, odpusť im, lebo nevedia, čo robia.“ Potom hodili lós a rozdelili si jeho šaty. ( Lk 23:34 )

Ježiš povedal: „Otče, odpusť im, lebo nevedia, čo robia.“ Potom hodili lós a rozdelili si jeho šaty. ( Lk 23:34 )

Během padesáti let své služby jsem viděl strašnou devastaci v životech těch, kdo odmítli odpuštění. Jednou jsem viděl muže, který padl mrtev v záchvatu hořkosti, způsobené jeho odmítnutím odpustit. Někdo ho urazil a on své zranění nikdy nepustil. Tak asi minutu kvůli tomu zuřil, svíral pěsti a jak byl tím vším zdrcený, jeho mrtvé tělo se zhroutilo přes stůl.

Ale také jsem viděl úžasnou moc ducha odpuštění. Odpuštění mění životy, způsobí, že se otvírají nebeská okna. Naplňuje naše poháry duchovního požehnání až po okraj překypujícím pokojem, radostí a odpočinkem v Duchu svatém. Ježíšovo vyučování o tomto předmětu je velice specifické, a jestliže chcete přejít do této nádherné oblasti požehnání, potom věnujte pozornost Jeho slovům a chopte se jich.

Ochota odpustit druhým není u Boha žádná zásluha

Ježíš nám říká: „Odpustíte-li totiž lidem jejich prohřešky, odpustí váš nebeský Otec i vám. Ale jestliže lidem neodpustíte jejich prohřešky, pak ani váš Otec neodpustí vaše prohřešky vám“ (Matouš 6:14–15). Nemylte se: Bůh se tu s námi nedohaduje. On neříká: „Protože jsi odpustil druhým, odpustím já tobě.“ Nikdy si nemůžeme zasloužit Boží odpuštění. Jedině prolitá krev Krista si zaslouží odpuštění hříchu.

Spíš nám tu Kristus říká v podstatě toto: „Úplné vyznání hříchu vyžaduje, abys odpustil druhým. Budeš-li si držet jakékoli neodpuštění, potom jsi nevyznal všechny své hříchy. Opravdové pokání znamená vyznání a zanechání veškeré zášti a nenávisti, ukřižování každé stopy hořkosti k druhým. Cokoliv menšího není pokání.“

Tohle jde ruku v ruce s jeho Blažeností ze stejného kázání: „Blaze milosrdným, neboť jim se dostane milosrdenství“ (Matouš 5:7). Ukazuje tu: Odpusť druhým, abys mohl přijít do požehnání a radosti synovství. Bůh potom na tebe může vylít projevy své lásky. Opravdu, když Ježíš říká: „Milujte a žehnejte těm, kdo vás proklínají, abyste mohli být dětmi svého nebeského Otce“ (viz 5:44–45), říká nám tím: „Ochota odpouštět je pravá přirozenost Božích dětí. Když odpouštíte, zjevujete Otcovu přirozenost světu.“

„Vy však milujte své nepřátele a konejte dobro… a neočekávejte nic nazpět. Tehdy bude vaše odplata veliká a budete synové Nejvyššího, neboť on je laskavý i k nevděčným a zlým. Buďte tedy milosrdní, jako je milosrdný i váš Otec… Odpouštějte a bude vám odpuštěno. Dávejte a bude vám dáno. Míru dobrou, natlačenou, natřesenou a přetékající dají do vašeho klína. Jakou mírou totiž měříte, takovou vám bude zase odměřeno“ (Lukáš 6:35–38).

Je nám přikázáno milovat naše nepřátele

Podle Ježíše je nepřítelem někdo, kdo nás proklíná, nenávidí, pomlouvá, zneužívá nebo pronásleduje (viz Matouš 5:44). Podle jeho definice nemáme nepřátele jen ve světě, ale občas v církvi a možná i v hrobě.

Mluvil jsem s jednou křesťankou, která v sobě léta nosila nenávist ke svému otci. Už dlouho byl mrtvý, ale ona mu nikdy nebyla schopná odpustit dlouhé roky, kdy ji zneužíval. Tohle způsobilo, že v ní velice rychle zakořenila hořkost a ovlivňovala celý její život. Její radost v Kristu byla umenšena a kdykoliv se modlila, zdálo se, že je nebe jako z bronzu. Později její trápení ještě vzrůstalo, cítila v sobě zvyšující se nepokoj.

Tak začala pilně číst Boží slovo a Ježíšova slova v této pasáži ji usvědčila. Pomalu se začala vzdávat veškeré své hořkosti. Dnes tato žena chodí v oblasti požehnání, protože našla sílu v Kristu, aby odpustila svému otci. Řekla mi: „Odevzdala jsem toho ducha neodpuštění Pánu, a nedokážu vám popsat, jak veliká radost se v mém životě uvolnila. Díky Bohu, že jsem poznala moc odpuštění.“

Přemýšlím o strašném zranění, které způsobuje rozvod, a hořkosti, která ho následuje. Mnozí, kdo prošli rozvodem, říkají, že je to horší než smrt, protože často mění dřívější milence a přátele v kruté nepřátele. Naše služba dostává truchlivé dopisy od křesťanů – mužů a žen, jejichž partneři opouštějí manželství, mění se v nenávistné, záštiplné lidi a pokoušejí se zničit to, co z rodiny zbylo.

Tohle jsou strašné, bolestné tragédie. Ale Bůh nebere žádný ohled na skrývané neodpuštění. Jak často jste slyšeli tato mrazivá slova od někoho, kdo prošel tragédií rozvodu: „Nemohu mu odpustit.“ „Ty vůbec nevíš, co udělala.“ „Mám pro to své důvody.“ Ale žádná z těchto věcí nebude v Den soudu akceptována. A takové neodpuštění zavírá nebe i pro dnešní život člověka.

Podle Božího slova existují čtyři požadavky na úplné odpuštění:

Pavel nejdřív nastiňuje dva požadavky pro odpuštění

Snášejte jedni druhé a vzájemně si odpouštějte, má-li někdo proti někomu stížnost. Tak jako Kristus odpustil vám, odpouštějte i vy“ (Koloským 3:13, kurzíva moje). Shovívavost a odpouštění jsou dvě různé věci. Shovívavost znamená upustit od všech činů a myšlenek na pomstu. Jinými slovy říká: „Neber záležitosti do svých rukou. Raději snášej zranění. Slož tu záležitost a nech ji být, nevšímej si toho.“

Ale shovívavost není jen novozákonní pojem. Přísloví nám říká: „Neříkej: Jakž mi učinil, tak mu učiním; odplatím muži tomu podlé skutku jeho“ (Přísloví 24:29). Mocný příklad tohoto napomenutí máme v životě Davida.

V 1. Samuelově, 25. kapitole nalézáme Davida v pomstychtivé zuřivosti vůči hříšnému muži jménem Nábal. David a jeho muži střežili několik měsíců Nábalova ohromná stáda ovcí a za celou dobu si nevzali ani jednu ovci. Teď David utíká od Saula, skrývá se se svými muži a jejich rodinami, jsou schoulení v jeskyni, hladoví. Tak David poslal několik svých mužů, aby požádali Nábala, zda by jim mohl věnovat nějakou ovci.

Ale Nábal se jim vysmál. Řekl: „Kdo je David? Není nic víc než slouha na útěku.“ Když to David uslyšel, vjel do něj vztek a přísahal: „Pomozte mi. To mu odplatím.“ Potom shromáždil 200 mužů a mašíroval k Nábalovu táboru, aby ho zabil.

Ale Nábalova žena Abigail se o tom dozvěděla a rychle zasáhla. Naložila svého osla jídlem a vyjela, aby Davida zadržela. Zastavila bojovníka těmito slovy: „Nemsti se svou vlastní rukou, Davide. Ať Hospodin bojuje tvou bitvu. On bude jednat s tvými nepřáteli. Teď vyčkej, měj strpení, a tvá duše bude dál svázána v svazku živých u Hospodina, tvého Boha. Máš být králem v Izraeli. Ale jestliže se pokusíš sám sebe pomstít, dožiješ se zklamání.“

David poznal, že tato rada byla od Hospodina. Tak Abigail poděkoval a obrátil se zpátky. Řekl jí: „Zachránila jsi mě před tím, abych se pomstil vlastní rukou.“ Když krátce nato Nábal zemřel, chválil David Boha za jeho zásah: „Požehnaný Hospodin, kterýž hodně pomstil pohanění mého nad Nábalem, a služebníka svého zdržel ode zlého.“

David měl ještě další příležitost pro snadnou pomstu, když našel svého pronásledovatele Saula spícího v jeskyni, v níž se David sám ukrýval. Davidovi muži na něj naléhali: „Tohle dělá Bůh. Vydal Saula do tvých rukou. Zabij ho teď a pomsti se.“ Ale David byl trpělivý, zdržel se, místo toho odříznul kus Saulova oděvu, aby mohl později dokázat, že ho mohl zabít. Takové moudré skutky jsou Boží způsob, jak zahanbit naše nepřátele, a to byl ten případ, kdy David ukázal Saulovi jeho oděv. Saul odpověděl: „Spravedlivější jsi nežli já; nebo ty jsi mi odplatil se dobrým, já pak zlým tobě jsem se odplatil“ (1. Samuel 24:17). Saulovo rozhořčené, k Davidovi nepřátelsky kruté srdce teď roztálo.

Tohle je moc odpuštění: zahanbuje záštiplné nepřátele, protože lidská srdce nemohou porozumět takové naprosto milující reakci.

Kromě shovívavosti musíme ze srdce odpustit

Teď se dostáváme k odpuštění, které zahrnuje další dvě přikázání: 1. milovat své nepřátele a 2. modlit se za ně. „Já vám však říkám: Milujte své nepřátele! Žehnejte těm, kdo vás proklínají, konejte dobro těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají a pronásledují“ (Matouš 5:44).

Jeden moudrý starý kazatel řekl: „Jestliže se dokážeš modlit za své nepřátele, můžeš dělat celý zbytek.“ Zjistil jsem, že je to pravda, ve svém vlastním životě. Když se modlím za ty, kteří mě zranili, začne Kristus odstraňovat moji bolest, moji touhu se bránit a moje tělesné nutkání to oplatit. A když se modlím, vede mě to k prosbě: „Pane, co bych měl udělat, abych tento vztah opět spravil?“ Někdy mě vede k tomu, abych zatelefonoval, napsal dopis nebo se s tím člověkem sešel tváří v tvář. Když udělám, co mi nařídí, moje duše nasákne jeho pokoj.

Samozřejmě, že Ježíš nikdy neřekl, že odpustit bude jednoduchá věc. Když přikázal: „Milujte své nepřátele,“ řecké slovo pro „milujte“ tu neznamená „citový stav,“ ale „morální porozumění.“ Jednoduše řečeno, odpustit někomu není záležitost vyvolání lidských citů, ale znamená to učinit morální rozhodnutí, že odstraníme nenávist ze svých srdcí.

Představ si hluboké zranění jednoho mladíka, který nám popsal svůj život, když se hlásil na naši Biblickou školu. Jeho rodiče se rozvedli, když byl ještě hodně malý a on se svým bratrem byli dáni do péče matce. Potom, když mu byly čtyři roky, spakovala matka dva malé kufříky, dala je ven za dveře a řekla chlapcům: „Už nikdy se nevracejte zpátky.“ Bratři zůstali sedět na obrubníku, zmatení a zranění. Nakonec přišel otec a vzal si je. Po léta tento chlapec nenáviděl svou matku za to, že ho nechtěla. Strávil roky v hořkosti, neschopný jí odpustit.

Když mu pak bylo třináct, šel do křesťanského tábora, kde přišel k Ježíši. Bůh tam k němu mluvil a řekl mu: „Jestli své matce odpustíš a začneš se za ni modlit, já ji změním.“ Začal se modlit a Pán pomalu měnil jeho srdce vůči jeho matce. Začal ji milovat a během šesti měsíců přišla jeho matka ke Kristu.

Jsem přešťastný, že je tento mladík teď zapsán v naší škole a chce se stát evangelistou mladých. Z první ruky zná neuvěřitelnou moc odpuštění.

Musíme se také naučit odpouštět sami sobě

Pro mě je tohle nejobtížnější část odpuštění. Jako křesťané pohotově nabízíme milost našeho Pána světu, ale často ji velice tence rozkouskujeme pro sebe.

Uvažujte o králi Davidovi, který spáchal cizoložství a potom zabil manžela, aby svůj přečin zakryl. Když byl jeho hřích odhalen, David činil pokání a Bůh poslal proroka Nátana, aby mu řekl: „Byl jsi omilostněn.“ Ale přestože David věděl, že mu bylo odpuštěno, ztratil svou radost. Modlil se: „Dej mi slyšeti radost a potěšení, tak ať zpléší kosti mé, kteréž jsi potřel… Navrať mi radost spasení svého, a duchem dobrovolným utvrď mne“ (Žalm 51:8,12).

Proč byl David stále tak znepokojený? Tento muž byl před Hospodinem ospravedlněný a měl pokoj díky Božímu slibu odpuštění. Avšak, je možné mít své hříchy vymazané z Boží knihy, ale ne ze svého svědomí. David napsal tento žalm, protože chtěl, aby ho jeho svědomí za jeho hříchy neodsuzovalo. A David prostě nedokázal odpustil sám sobě. Snášel teď trest, protože si držel neodpuštění – neodpuštění namířené vůči jemu samému – a to je ztráta radosti. Víš, Pánova radost k nám přichází jen jako ovoce toho, že přijmeme jeho odpuštění.

Před lety jsem byl velice ovlivněný životopisem Hudsona Taylora, zakladatele China Inland Mission. Taylor byl jedním z nejúspěšnějších misionářů v historii, zbožný muž modlitby, který zakládal církve po celém rozlehlém čínském vnitrozemí. Ale po léta sloužil bez radosti. Byl sklíčený svými boji, mučil se tajnými touhami a myšlenkami nevíry. Ve své korespondenci se svou sestrou v Londýně se vyznával: „Sužují mě myšlenky, které Pána nepotěšují. Bojuji tolik bitev ve své mysli a ve svém duchu. Nenávidím sebe, svůj hřích, svou slabost.“

Potom, v roce 1869, zažil Hudson Taylor revoluční změnu. Viděl, že Kristus má všechno, co on potřebuje, ale žádná z jeho slz pokání v něm nedokázala tato požehnání uvolnit. Řekl své sestře: „Nevím, jak dostat všechno, co Kristus zaslíbil, do té své nádoby.“ Taylor poznal, že existuje pouze jedna cesta ke Kristově plnosti: skrze víru. Každá smlouva, kterou Bůh s člověkem uzavřel, vyžadovala víru. Tak se Taylor rozhodl, že svou víru roznítí, ale i toto úsilí se ukázalo marné. Nakonec, v jeho nejtemnější hodině, mu dal Duch svatý zjevení: víra nepřichází snažením, ale odpočíváním na Božích zaslíbeních. To je tajemství pro proniknutí do Kristových požehnání.

Teď začal Taylor odříkávat Ježíšovy sliby, znovu a znovu: „Zůstávej ve mně a poneseš ovoce.“ „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nevzdám.“ „I kdybys nevěřil, já zůstanu věrný.“ Taylor přestal napodobovat Krista a místo toho začal odpočívat v Ježíšově zaslíbení o neustálém spojení s ním. Napsal své sestře: „Bůh mě vidí jako mrtvého a pohřbeného u Kříže, na kterém za mě Kristus zemřel. A teď mě vyzval, abych se viděl tak, jak mě vidí On. Tak odpočívám ve vítězství, které pro mě získala Jeho krev a spoléhám na to, že to tak je [počítám s tím]. Jsem schopný hřešit tak jako vždy, ale teď vidím, že Kristus je se mnou, jako nikdy předtím. Když své hříchy rychle vyznám, věřím, že jsou mi okamžitě odpuštěny.“

Taylor odpustil sám sobě hříchy, které, jak řekl Ježíš, už byly vrženy do moře. A protože spoléhal na Boží zaslíbení, mohl se stát radostným služebníkem, když všechny své starosti neustále vrhal na Hospodina. Tak je to, když my všichni vstoupíme do smlouvy s Bohem: jakmile odpočíváme v Jeho Slově k nám a spoléháme na Jeho zaslíbení.

Mám pro vás závěrečnou otázku

Věříš, že tvé hříchy z minulých let a měsíců jsou odpuštěné. Vyznal jsi je a přijal Boží zaslíbení odpuštění. Ale věříš v to samé ohledně včerejších hříchů? Podobně jako Hudson Taylor, vyznal jsi je rychle a věříš, že byly okamžitě odpuštěny?

Bůh nikdy nevkládá časový limit mezi moment našeho vyznání a Jeho odpuštění. „Kteréhokoli dne vzýval jsem tě, vyslyšels mne, a obdařils silou duši mou“ (Žalm 138:3). „Nezpomínejž nám dřevních nepravostí našich, rychle ať předejdou nás milosrdenství tvá“ (Žalm 79:8). Hebrejské slovo „rychle“ tu znamená: „Pošli nám své milosrdenství rychle, ještě teď.“

Řekni mi, jaká jsou tvoje rána? Probouzíš se s temným mrakem nad hlavou? Máš pocity viny a začínáš si okamžitě v duchu přehrávat své chyby? Je tvou první myšlenkou: „Jsem tak slabý a hříšný“? A takováto by měla být tvoje rána podle Božího slova: „Zpívejte Hospodinu, dobrořečte jménu jeho, zvěstujte den po dni spasení jeho“ (96:2). Boží milosrdenství jsou nová každé ráno. Takže bez ohledu na to, cos udělal včera, nebo dokonce právě v této hodině, pokud jsi to opravdu vyznal, je všechno pod očišťující krví Krista.

Jestliže věříš v jeho milosrdenství okamžik za okamžikem – jestliže Mu důvěřuješ, že je mnohem víc ochotný ti odpustit, než ty vyznávat – potom ráno povstaň a řekni ďáblovi: „Toto je první den odpočinutí mého života. Nechávám tyhle věci v minulosti – všechny své minulé hříchy, chyby a selhání – a dožaduji se dneška s novým začátkem. Dnes je den Hospodinova spasení!“

25. července 2005

Prevzaté z:

http://www.tscpulpitseries.org/czech/ts050725.html

Comments are closed.