Přecenil jsem vlastní vůli a schopnosti. Nechal jsem se ukolébat dosaženou úrovní, pocitem, jak už jsem daleko. Nevěnoval jsem se dostatečně tělu a hmotě obecně. A docházejí mi ještě další věci, které snad raději ani nechci říkat.

Vše se vrátilo v čase, kdy se otevřely hlubiny, zaplavily vědomí a já se v těch vodách někdy víc topím než plavu. Možná i proto píšu tento článek.

Osvícené ego

Lidé, kteří meditují a jinak na sobě vnitřně pracují, si pod vlivem úzce chápaných východních nauk často myslí, že se mají nad všechno povznést. Nad myšlení, emoce i obyčejný život. Transcendovat, překonat ego a spočívat v míru, nadhledu, klidu, nirváně.

Pak ale může dojít k násilnému či umělému oddělení se od emočního prožívání a tělesnosti, k napasování se do „duchovní formy“. Člověk pak snadno zabloudí do své představy o správném osvíceném chování, myšlení, cítění, jednání. Obecně to vychází z naší tendence vyhýbat se všemu nepříjemnému. To je pochopitelné, ovšem v rámci seberozvoje to je cesta nepříznivá.

Spiritual bypassing, jak tuto slepou uličku osobního rozvoje pojmenoval psychoterapeut John Welwood, je možné považovat za jakýsi stín sebepoznání. Závětří, kam se schováváme před bolestí a tíživými nároky života. Spiritualita je pak jen útěkem od sebe sama. Vyhýbáním se bolestivým pocitům a stavům, nezahojeným ranám, starým traumatům, problémům běžného života.