Vzpomeňme si na výše uvedený princip zámek-klíč, podle kterého jeden z partnerů má nadbytek toho, co druhému schází, a naopak. Princ v železných kamnech má ten problém, že nedokáže do vztahu skutečně vstoupit. Tlustý železný pancíř brání blízkosti a pozitivní závislosti. Člověk v železných kamnech není schopen se vcítit do druhých lidí, navázat s nimi opravdový kontakt. Tím, co jej nutí udržovat odstup, je jeho krajní zranitelnost, jeho strach z příkoří, které se mu mohlo stát, nebo se stalo dříve a mohlo by se opakovat. Nevědomé vnitřní rozhodnutí, že už nikdy nechce být v nějakém vztahu zraněn, způsobuje tento panický strach z blízkosti. Malé dítě, které kdysi sáhlo na rozpálenou plotnu sporáku, se pak od ní s velkým respektem drží v patřičné vzdálenosti. A daleko hlubší a hroznější je zranění, které musel prožít královský syn v železných kamnech.
Ten, kdo vstupuje do užšího vztahu, se určitým způsobem druhému člověku vydává napospas. Svěřuje se, a čím více otevře své srdce, tím zranitelnějším se stane. Být schopen žít ve vztahu tedy také předpokládá schopnost snést příkoří. Vztah je definován – zdá se to být paradoxní – láskou a nenávistí, protože láska vždy také bolí. Princezna má opačný problém. Není schopna být bez vztahu. Přílišné sblížení s otcem způsobilo, že zůstala nesamostatná a závislá. Co ukrývá její životní scénář? Abych se mohla cítit dobře, musím se pořád starat o druhé. Princeznino dilema vidím v tom, že nesnese odstup. Cítí se v bezpečí jen tehdy, má-li jistotu co nejužšího vztahu.
Máme tu dva lidi, kteří v sobě nosí opačný problém: Na jedné straně člověk v železných kamnech, jenž nedokáže dát najevo své city a pocity, na druhé straně princezna, která je nedokáže zadržet, která svým silným pocitům je jakoby vydána napospas a má v sobě až nadmíru účasti, soucítění, pocitů viny atd. Doslova do těchto pocitů zabředává a sama se v nich ztrácí, protože už vnímá jen potřeby a přání svého protějšku.
V protikladu ke kralevici v železných kamnech, který zpočátku nic ze sebe není s to darovat, se princezna dává zcela a naprosto. Její city nejsou opancéřované jako u královského syna, ale i jí chybí podstatné schopnosti zralé, autonomní osobnosti. Nedokáže se vymezit, neumí říkat ne a budovat své vlastní království, což by znamenalo rozvíjet svou nezávislost. Jistým způsobem jsou pocity blokovány i u ní, totiž právě ty, které člověk v železných kamnech zakouší až nadměrně: zlost a nenávist jsou pocity, které ona mít nesmí. V dalším průběhu pohádky poznáme princeznu jako věrnou, ochotnou trpět až k sebeobětování, poslušnou a oddanou. Uvidíme, že je sice schopna hlubokého soucítění a žalu, zdá se však, že agrese jsou jí cizí, nevidíme u ní zlost ani hněv. Dokonce když její milý náhle zmizel, přisuzuje vinu jen sobě a snaží se udělat všechno pro to, aby jej zase získala.
Partner, který je tak protikladný, je zrcadlem nežité stránky nás samých, kterou bychom vlastně také měli silněji prožívat, které se však bojíme a nevědomě jako bychom chtěli, aby ji žil partner. To má tu nevýhodu, že takto se nemůže rozvíjet osobnost. Místo práce na vlastním zrání spolu lidé začnou bojovat, neboť důsledně přesouvají odpovědnost za vlastní neštěstí na partnera: „Kdybys byl/a jiný/á, mohl/a bych tě milovat. Jsem nešťastný/á, protože jsi takový/á.“ V tom smyslu oba pevně setrvávají v postoji, který říká: „Musíš se změnit, aby se mi vedlo dobře.“ Získáme-li od této situace odstup, snadno poznáme, že tento postoj přesně odpovídá manipulativnímu přístupu rodiče, který tento požadavek již záhy vložil na dítě: Buď takový/á, jak tě chci mít, aby se mi vedlo dobře. Vývoj k samostatnosti a autonomii tak byl připraven o základnu. Závislost na rodiči se stane závislostí na partnerovi. Možné řešení by spočívalo v tom, že bychom vzali vážně funkci partnera jako zrcadla a poznali tak, které oblasti naší osobnosti jsou nevyvinuté a čemu je nutné se pro život v samostatnosti učit.