Konverzia srdca

V istom zmysle možno povedať, že hlavnou témou Biblie je hriech a odpustenie. Hriech a odpustenie je tiež obsahom Eucharistickej modlitby. 

“Večný a všemohúci Bože, tvoja moc sa prejavuje práve v milosrdenstve a odpustení…” A skutočne, mať skúsenosť Božej lásky znamená  toto poznanie – viem, že som hriešnik, ktorému bolo odpustené. Odpustenie je znakom Božej lásky.
Naše prílišné zdôrazňovanie zákonníckej stránky hriechu vedie k tomu, že chceme mať “čistý štít”, “ísť na spoveď”, mať pocit, že sme pripravení začať odznova. Dôvodom, prečo sú naše nové začiatky tak často neúspešné je to, že sme neprenikli k podstate hriechu a odpustenia.

Skutočnou konverziou srdca prejdeme vtedy, ak v modlitbe skutočne prejdeme cestou hriechu a odpustenia. Iba potom sa môžem v hĺbke  svojho srdca naozaj dotknúť túžby milovať Pána celým srdcom. Sviatosť zmierenia sa potom stane oslavou Pánovej lásky, posvätným stretnutím so vzkrieseným Pánom. Ak spoveď pre mňa znamená práve toto, potom jej časté slávenie mi môže byť veľkou pomocou vrastania do Božej lásky. Ak sviatosť zmierenia je pre mňa stále iba vymenovávanie hriechov, potom potrebujem prežiť skúsenosť uzdravenia. Potrebujem byť oslobodený od strachu, viny, zákonníctva.

Silné pocity viny, výčitiek, sebaodmietania sú živené príliš individualistickým prístupom k hriechu a odpusteniu. Niektoré dimenzie hriešnosti sú nám spoločné našou príslušnosťou k rôznym spoločenským skupinám. Vcelku nechtiac prijímam hriešne postoje, ktoré sú vlastné západnej kultúre, konzumnej spoločnosti, príslušnosti k mužskému pohlaviu, atď. Slávenie sviatosti zmierenia v spoločenstve môže byť veľmi prospešné. Odvedie ma to od prílišného zaujatia mojím hriechom k uvedomeniu si, že sme ľudia hriešni, omilostení a milovaní.

Hriech (odmietnutie milovať Pána celým srdcom) nezmizne “iba tak” z nášho života. Hriešnosť zostane súčasťou nášho života. Ale toto je záležitosť Božej lásky, ktorá je oveľa mocnejšia. Sme v procese neustáleho rastu, ako ľudstvo i ako jednotlivci, a to skrze nekonečne sa opakujúci proces hriechu a odpustenia. Ale je tiež pravda, že sú chvíle skutočnej konverzie. Objavujú sa i veľké “skoky vpred”. Za pokánie a odpustenie sa musím modliť so živým očakávaním, že Boh mi dá to, o čo prosím.

Jedným z najistejších znakov toho, že naozaj odpovedám na Boží dar odpustenia, je môj súcit voči všetkým tým, ktorí – hoci hriešni – sú objektom tej istej nekonečnej lásky a milosrdenstva. Zrejme potom nebudem tým nespravodlivým sluhom v Matúšovi 18, ktorému bol odpustený obrovský dlh a ktorý, stretnúc svojho spolu – sluhu chytil ho pod krk a vymáhal od neho zanedbateľný obnos peňazí.

Duch kritiky a radikálnej nespokojnosti s nedokonalým, hriešnym svetom odíde z môjho srdca.
Zmierenie nezostáva iba na úrovni jednotlivca s Bohom, ale zahŕňa i vzťah človeka ku všetkému stvorenstvu, k všetkým iným ľuďom a k sebe samému. Boh mi odpúšťa. Tu nie je problém. Ťažkosť spočíva v mojej neschopnosti odpustiť sebe samému, ktorá je zakorenená v previnení.

Dar odpustenia je zdarma. Môžem ho však prijať iba vtedy, ak prijímam Cestu, ktorou je Kristus. Skrze vieru a krst vstupujem do jeho života, na jeho cestu, ktorá je cestou kríža a vzkriesenia. Prijať dar obrátenia prináša so sebou nevyhnutnosť nasledovania Krista.

Když spolu dva nemluví aneb Když doma vládne ticho

Páry řeší své problémy různě. Jedni výbušnými hádkami, druzí konstruktivní diskusí a další hádkou a pak dlouhosáhlým mlčením.

Podle psychologů je nejlepším řešením druhý případ, ovšem ten funguje jen v malém procentu domácností. Většinou převažuje Itálie nebo tichá domácnost, kdy spolu partneři lidově řečeno nemluví.
Mluvit spolu o problémech a společně je bravurně řešit nezvládá žádný pár. Tu a tam se tedy pohádá každý.
I známý americký psycholog Paul Hauck potvrzuje, že ani opravdu se milující pár se vždy neshodne a každému páru prospěje, když si občas jeden prosazuje svou. Důležité však je, aby zmíněná hádka splnila svůj účel a lidé našli konsenzus sporu. Rozhodně nejde o to, kdo byl a nebyl v právu. Ale nějaký způsobem vyvážit pravdy obou.

Přestat v nejlepším
Podle psychologů je nejlepší, pokud se lidé naučí včas přerušit hádku, tzn. dokážou přestat v nejlepším. Využít momentu oboustranného odmlčení a odejít z místnosti. Ovládnout se v takové situaci a mlčet není vůbec jednoduché, ale s trochou vůle to zvládne každý.
Mlčení se však nesmí protáhnout do stadia, kdy spolu dva lidé přestanou úplně komunikovat. Po každém konfliktu by se měl zkrátka pročistit vzduch a pokud začnou lidi trucovat, stav se rozhodně nezlepší spíše naopak.
Pokud se jeden z partnerů urazí a přestane zcela komunikovat, pak se toho druhého jedince nejprve vždy zmocní vztek, kdy mu prostě nejde do hlavy, proč ten druhý s ním nemluví, co udělal tak špatného. Následuje škemrání o odpověď a pokud ani to mlčení neprolomí, pak nastává rádoby rezignace i toho druhého.
Ve skutečnosti je však dlouhodobé mlčení obrovský nápor na psychiku, jelikož není nic, co by snížilo napětí a s ním i dlouhodobý stres.
Namísto dialogu, který by mohl konflikt vyřešit, nastává ničemné ticho, které i z opravdové malichernosti dokáže udělat obrovský problém. Čím déle toto ticho trvá, tím více se oba aktéři v konfliktu přestávají orientovat a po pár dnech už jen vědí, že spolu prostě nemluví. Bohužel ani poté, co se toto ticho prolomí, nenastává normální komunikace, lidé mají tendence se uchylovat k výčitkám.

Ego – obranné mechanismy

Obranné mechanismy zná a používá nejspíš každý z nás.

Příklad: Usilujeme o získání pro nás velmi prestižního pracovního místa, zúčastníme se výběrového řízení a pak nám přijde oznámení, že jsme nebyli úspěšní a místo bude obsazeno někým jiným. Možnou reakcí je zamyšlení se a přiznání si nějakého nedostatku s tím, že na jeho odstranění zapracujeme, abychom příště uspěli lépe. Nebo si řekneme něco v tom smyslu, že jsme o to místo zas až tak nestáli, protože je to daleko, nebo že tam je divný šéf a stejně nenabízeli kdovíjaký plat … takže se vlastně vůbec nic nestalo, když to nedopadlo. Reakce tohoto druhého typu odpovídá použití obranného mechanismu.

Pro uspokojivou funkci jakéhokoli systému, tedy i lidského organismu, je třeba zajistit, aby byly jednotlivé složky daného systému v rovnováze. K udržování a obnovování rovnovážného stavu disponujeme širokou škálou nejrůznějších mechanismů, reakcí. Příkladem z oblasti biologie může být třeba udržování stálé tělesné teploty: v momentě, kdy se naše teplota dostane mimo tolerované hodnoty, zahájí náš organismus celou řadu protiakcí (zvýší nebo naopak omezí výdej tepla – husí kůže, zúžení vlásečnic, pocení…), jejichž cílem je dosažení takové teploty, při niž naše tělo optimálně funguje. Ego obranné mechanismy slouží stejnému účelu, tj. zachovávání harmonie, a to na úrovni naší psychiky, resp. ega. Jsou to specifické způsoby chování a používáme je v případech, kdy hrozí narušení naší vnitřní psychické rovnováhy. Ego-obranné mechanismy mají chránit naše já, zachovávat pocit vlastní hodnoty v situacích neúspěchu, selhání, při pocitech viny, studu apod.

Tyto zážitky totiž vyvolávají vnitřní napětí, úzkost, a tím komplikují normální fungování naší osobnosti. Obranné mechanismy jsou vlastně sebeklamy, jimiž se bráníme poznání pro nás nepříjemných skutečností. Obranných mechanismů je v současné době popsáno zhruba 40; všechny mají společné to, že pracují na úrovni nevědomí (jejich použití si neuvědomujeme) a že nějak překrucují nebo popírají realitu. Poprvé je popsal zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud. Zde je přehled několika nejznámějších a nejpoužívanějších obranných mechanismů:
Popření je jednoduchá obrana, kdy dotyčný nechce uznat nebo vnímat nějakou frustrující skutečnost; zavře před ní oči. Příkladem může být dlouholetý silný kuřák, který věří, že neonemocní karcinomem plic, protože v jeho rodině ho přece nikdy nikdo neměl. Tečka.