Kategória: Vzťahy, závislosti, uzdravenie

Páry řeší své problémy různě. Jedni výbušnými hádkami, druzí konstruktivní diskusí a další hádkou a pak dlouhosáhlým mlčením.

Podle psychologů je nejlepším řešením druhý případ, ovšem ten funguje jen v malém procentu domácností. Většinou převažuje Itálie nebo tichá domácnost, kdy spolu partneři lidově řečeno nemluví.
Mluvit spolu o problémech a společně je bravurně řešit nezvládá žádný pár. Tu a tam se tedy pohádá každý.
I známý americký psycholog Paul Hauck potvrzuje, že ani opravdu se milující pár se vždy neshodne a každému páru prospěje, když si občas jeden prosazuje svou. Důležité však je, aby zmíněná hádka splnila svůj účel a lidé našli konsenzus sporu. Rozhodně nejde o to, kdo byl a nebyl v právu. Ale nějaký způsobem vyvážit pravdy obou.

Přestat v nejlepším
Podle psychologů je nejlepší, pokud se lidé naučí včas přerušit hádku, tzn. dokážou přestat v nejlepším. Využít momentu oboustranného odmlčení a odejít z místnosti. Ovládnout se v takové situaci a mlčet není vůbec jednoduché, ale s trochou vůle to zvládne každý.
Mlčení se však nesmí protáhnout do stadia, kdy spolu dva lidé přestanou úplně komunikovat. Po každém konfliktu by se měl zkrátka pročistit vzduch a pokud začnou lidi trucovat, stav se rozhodně nezlepší spíše naopak.
Pokud se jeden z partnerů urazí a přestane zcela komunikovat, pak se toho druhého jedince nejprve vždy zmocní vztek, kdy mu prostě nejde do hlavy, proč ten druhý s ním nemluví, co udělal tak špatného. Následuje škemrání o odpověď a pokud ani to mlčení neprolomí, pak nastává rádoby rezignace i toho druhého.
Ve skutečnosti je však dlouhodobé mlčení obrovský nápor na psychiku, jelikož není nic, co by snížilo napětí a s ním i dlouhodobý stres.
Namísto dialogu, který by mohl konflikt vyřešit, nastává ničemné ticho, které i z opravdové malichernosti dokáže udělat obrovský problém. Čím déle toto ticho trvá, tím více se oba aktéři v konfliktu přestávají orientovat a po pár dnech už jen vědí, že spolu prostě nemluví. Bohužel ani poté, co se toto ticho prolomí, nenastává normální komunikace, lidé mají tendence se uchylovat k výčitkám.

Obranné mechanismy zná a používá nejspíš každý z nás.

Příklad: Usilujeme o získání pro nás velmi prestižního pracovního místa, zúčastníme se výběrového řízení a pak nám přijde oznámení, že jsme nebyli úspěšní a místo bude obsazeno někým jiným. Možnou reakcí je zamyšlení se a přiznání si nějakého nedostatku s tím, že na jeho odstranění zapracujeme, abychom příště uspěli lépe. Nebo si řekneme něco v tom smyslu, že jsme o to místo zas až tak nestáli, protože je to daleko, nebo že tam je divný šéf a stejně nenabízeli kdovíjaký plat … takže se vlastně vůbec nic nestalo, když to nedopadlo. Reakce tohoto druhého typu odpovídá použití obranného mechanismu.

Pro uspokojivou funkci jakéhokoli systému, tedy i lidského organismu, je třeba zajistit, aby byly jednotlivé složky daného systému v rovnováze. K udržování a obnovování rovnovážného stavu disponujeme širokou škálou nejrůznějších mechanismů, reakcí. Příkladem z oblasti biologie může být třeba udržování stálé tělesné teploty: v momentě, kdy se naše teplota dostane mimo tolerované hodnoty, zahájí náš organismus celou řadu protiakcí (zvýší nebo naopak omezí výdej tepla – husí kůže, zúžení vlásečnic, pocení…), jejichž cílem je dosažení takové teploty, při niž naše tělo optimálně funguje. Ego obranné mechanismy slouží stejnému účelu, tj. zachovávání harmonie, a to na úrovni naší psychiky, resp. ega. Jsou to specifické způsoby chování a používáme je v případech, kdy hrozí narušení naší vnitřní psychické rovnováhy. Ego-obranné mechanismy mají chránit naše já, zachovávat pocit vlastní hodnoty v situacích neúspěchu, selhání, při pocitech viny, studu apod.

Tyto zážitky totiž vyvolávají vnitřní napětí, úzkost, a tím komplikují normální fungování naší osobnosti. Obranné mechanismy jsou vlastně sebeklamy, jimiž se bráníme poznání pro nás nepříjemných skutečností. Obranných mechanismů je v současné době popsáno zhruba 40; všechny mají společné to, že pracují na úrovni nevědomí (jejich použití si neuvědomujeme) a že nějak překrucují nebo popírají realitu. Poprvé je popsal zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud. Zde je přehled několika nejznámějších a nejpoužívanějších obranných mechanismů:
Popření je jednoduchá obrana, kdy dotyčný nechce uznat nebo vnímat nějakou frustrující skutečnost; zavře před ní oči. Příkladem může být dlouholetý silný kuřák, který věří, že neonemocní karcinomem plic, protože v jeho rodině ho přece nikdy nikdo neměl. Tečka.