Čo hovorí Božie Slovo o odpustení človeka človeku:
Mt 5:23-26: „23 Keď teda prinášaš dar na oltár a tam si spomenieš, že tvoj brat má niečo proti tebe, 24 nechaj svoj dar tam pred oltárom a choď sa najprv zmieriť so svojím bratom; až potom príď a obetuj svoj dar. 25 Pokonaj sa včas so svojím protivníkom, kým si s ním na ceste, aby ťa protivník nevydal sudcovi a sudca strážnikovi a aby ťa neuvrhli do väzenia. 26 Veru, hovorím ti: Nevyjdeš odtiaľ, kým nezaplatíš do ostatného haliera.“Mt 6:14-15 14.Lebo ak vy odpustíte ľuďom ich poklesky, aj váš nebeský Otec vám odpustí. 15.Ale ak vy neodpustíte ľuďom, ani váš Otec neodpustí vaše hriechy.
Mt 18:35 Tak aj môj nebeský Otec urobí vám, ak neodpustíte zo srdca každý svojmu bratovi.“
Mk 11:26 Ale ak vy neodpustíte ľuďom, ani váš Otec neodpustí vaše hriechy.
Lk 6:37 Nesúďte a nebudete súdení. Neodsudzujte a nebudete odsúdení! Odpúšťajte a odpustí sa vám.
Jn 20:23 Komu odpustíte hriechy, budú mu odpustené, komu ich zadržíte, budú zadržané.“
2Kor 2:10 Komu vy niečo odpustíte, tomu odpustím aj ja. Lebo čo som aj ja odpustil, ak som niečo odpustil, potom kvôli vám v zastúpení Krista,
Naučme sa žiť životom neustáleho odpúšťania. Ak chceš predstúpiť pred Boha s prosbou o odpustenie svojich hriechov, oslobodenie alebo uzdravenie, odpustenie je jednou zo základných podmienok vypočutia. Obzvlášť to platí u osôb, ktoré sú nositeľmi duchov Jezabel a Achaba. U nich je predpoklad, že žijú v neodpustení voči osobám, ktoré ich zranili, odmietli, prípadne spôsobili odmietnutie, neprijatie. Neodpustenie otvára dvere démonickým silám a dáva im právo pôsobiť deštruktívne nielen v ich okolí ale i v človeku samotnom.
V živote človeka sa vyskytli situácie, za ktoré si pripisuje vinu, prípadne podiel viny. V takomto prípade je dôležité odpustiť i sebe. Modlitbu odpustenia je dôležité vysloviť nahlas, aby to duchovný svet počul.
Osoba, ktorá sa nás snaží kontrolovať, na dosiahnutie ich cieľa často navodzuje u obete falošný pocit viny, ktorý býva súčasťou stratégie. Veľakrát jedná o narcistické osobnosti, často nositeľa duchov Jezabel a Achaba. V týchto prípadoch je dôležité rozlíšenie, či sme im skutočne ublížili alebo sa jednalo z ich strany o cielenú manipuláciu (viac v kategórii Psychológia manipulácie). Ak sme často v kontakte s takouto osobou, napr. členom vašej domácnosti, je dôležité naučiť sa žiť životom neustáleho odpúšťania a žehnania.
PROČ ODPOUŠTĚT?
Neodpuštění negativně ovlivňuje celý život člověka, včetně jeho těla a psychiky. Zanedbané, potlačené a někdy i zdánlivě zapomenuté křivdy nic neřeší. Působí destruktivně. Neodpuštění člověka ničí, rozkládá a znepokojuje. Je zdrojem napětí a podrážděnosti. Neuzdravené křivdy se mění i ve zdroj ubližování druhým. Ať už totiž člověk chce nebo ne, předává to, co sám zakusil dále. Potřebuje se utrpení zbavit a tak ho přesouvá dál. Ono se k němu pak ale vždy navrací… Neodpuštění působí jako jed zasahující všechny oblasti života a vztahů: k Bohu, k lidem, ke světu a i k sobě. Projevuje se na úrovni osobní, na úrovni rodin, různých skupin i národů… Skrze odpuštění se naopak člověk stává vnitřně nezávislým na negativním vlivu zla. Ukřivdění pak ztrácí svou zničující moc.
KROKY NA CESTĚ ODPUŠTĚNÍ
Odpuštění je procesem, jehož motivem je spíše rozhodnutí, než pocity. Na počátku tohoto procesu je dobré uvědomit si svou hodnotu jako člověka i jako milovaného Božího dítěte a připomenout si, že i když se cítíme nemilováni a nedoceněni, Boží láska k nám trvá. V Bohu je naše bezpečí a význam. Na cestě k odpuštění je třeba projít následující kroky:
– PŘIZNAT SI POCIŤOVANOU KŘIVDU, negativní emoce a svá zranění. Přiznat si, že mi vzniklá situace vadí a že mě bolí. Přiznat si, že mám problémy odpustit a že možná viníkovi nepřeji rozhodně nic dobrého. V této první fázi je třeba před sebou své pocity nepotlačovat a nic si nenalhávat.
– POJMENOVAT SVÉ POCITY, klidně se i politovat. Tato fáze může být pro mnohé důležitá. Je možné si najít důvěryhodného partnera, před kterým můžeme své pocity slovně formulovat. Může jím být někdo blízký, náš zpovědník, ale i samotný Bůh. Důležité ale je, aby se v tomto kroku člověk necítil sám. Mohl by totiž upadnout do pasti nekončícího víru sebelítosti, který člověka uzavírá a znemožňuje jeho rozvoj.
– POHLÉDNOUT NA KŘIVDU NEZAUJATĚ z jiného úhlu, nadhledu, či odstupu. Připustit si, že vzniklá situace může mít i jiná hlediska, než ta, která vidíme úhlem svého pohledu. Uvědomit si, že ukřivdění je obecnou lidskou záležitostí.
– SNAŽIT SE POCHOPIT TOHO, KDO NÁM UBLÍŽIL. Možná, že dotyčný člověk nejedná vědomě zle. Jeho jednání třeba ovlivňuje jeho podvědomí a špatné zkušenosti. Často lidé jednají zle, protože ani jinak neumějí. I Ježíš se na kříži modlil: „Otče odpusť jim, neboť nevědí co činí“ (Lk 23,34).
– ROZHODNOUT SE NEŠKODIT A ZŘÍCI SE POMSTY. Nepřát, ani nepůsobit viníkovi zlo. Rozhodnout se ho přijmout jako člověka, bez ohledu na jeho vinu. Nemluvit o něm zle před lidmi.
– ŽEHNAT. Žehnání znamená svolávání Boží přízně na dotyčného. Tím i křivdu předáváme Bohu.
Když člověk odpustí, neznamená to, že k druhému musí okamžitě pociťovat kladné city. Odpuštění je někdy delší proces, ve kterém se (kladné) pocity mohou zákonitě opožďovat, anebo se nemusí „dostavit“ nikdy.
Odpuštění není nic snadného. Žena, kterou manžel opakovaně připravil o peníze, protože propadl hazardu, se mě s pláčem ptala: „Jak mu mohu odpustit, když mi tolik ublížil? Jak mi může tak lhát, když se mu snažím pomoci? Připadám si hrozně zneužitá.“ Nějakou dobu to sice trvalo, ale když se její manžel přestal stýkat s gamblery, přiznal, že jednal zle, a začal se léčit, začala na odpuštění pracovat. O pět let později mi řekla: „Bylo to nejtěžší a současně nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy udělala. Jsem moc ráda, že jsem to s ním nevzdala.“
Odpuštění neodstraňuje následky prohřešku. Představme si, že jsem tatínek malých dětí a netrávím s nimi dostatek času. A když už jsme spolu, mluvím tvrdě, odsuzuji je a neprokazuji jim žádnou lásku. O mnoho let později se snažím přiblížit se ke svým dospívajícím dětem. Vyznám jim, že jsem jako otec selhal a poprosím je za odpuštění. Předpokládejme, že mi odpustí. Jejich odpuštění ovšem samo o sobě neuzdraví všechny emocionální jizvy minulosti. Už nebudu mít příležitost trávit čas se svými malými dětmi a prokazovat jim lásku. Odpuštění ovšem otvírá možnosti lepších vztahů v budoucnosti. Čas, další rozhovory a případná pastorační péče může mým dětem pomoci k uzdravení z toho, jak jsem jim ublížil. Odpuštění vytvoří základ, který takové uzdravení umožní.
Odpuštění neznamená, že se automaticky obnoví důvěra. Mladá žena, které ublížila nepoctivost její přítelkyně, může své přítelkyni odpustit na základě jejího vyznání a na základě změny chování. Nicméně zrada zničila důvěru. Důvěra se obnoví až na základě pozitivních zkušeností, které nastanou v budoucnosti. Odpuštění otvírá dveře k obnově důvěry. Tato obnova ale vyžaduje čas.
Odpuštění nám nevymaže z paměti vzpomínku na prohřešek. Mozek zaznamenává každou životní událost. Bolestivá událost se nám do mysli stále znovu vrací. Když na ni vzpomínáme, znovu zakoušíme velikou bolest. Pokud jsme se rozhodli odpustit, bereme vážně to, o čem přemýšlíme a co cítíme, nicméně sbíráme síly k tomu, abychom se dnes k danému člověku chovali laskavě a s láskou. Publicistka Anne Lamottová píše: „Odpustit znamená vzdát se veškeré naděje na lepší minulost.“ Určuje-li naše jednání skutečná láska, vědomě se soustředíme na budoucnost a nedovolíme své mysli, aby se neustále zabývala minulými selháními, která jsme již odpustili. Rozhodujeme se, že prohřešek se nestane bariérou mezi námi a člověkem, jenž nám ublížil, a že umožníme obnovu vztahu. Jakmile odpustíme, láska by se měla snažit zničit všechny záznamy o prominutých prohřešcích.
Je v poriadku odpustiť, aj keď druhá strana neprejavila záujem ospravedlniť sa, či ľútosť?
Určite. Zvlášť v tomto prípade je to dobré pre nás. Ak neodpustíme, ubližujeme tým hlavne sebe. Ak čakáme na ospravedlnenie druhého, dávame príliš veľa rozhodovacej právomoci o tom, ako sa cítime my, do rúk druhému človeku. Ak sa druhý neospravedlní a neprizná si chybu, je to bolestivé, ale my ho k tomu nijako nedonútime. To, ako na to budeme reagovať, je však iba na nás. Avšak, nie vždy je dobré sa s druhým človekom zmieriť. Pokiaľ vieme, že druhý nás opakovane zraňuje a svoje správanie nemení, nemusí byť vhodné sa zmieriť, teda obnoviť s ním vzťah. Niekedy to nie je možné a ani odporúčané. Na to, aby fungoval vzťah dvoch ľudí po závažnejšom zranení je potrebné viac ako len odpustenie na jednej strane. Často je treba aby došlo k priznaniu chyby, oľutovaniu, zmene správania. A na to sú potrební dvaja.
Niekedy ani tak nemáme problém s odpustením, no bojíme sa opätovného sklamania, straty dôvery. Čo máme potom robiť?
Niekedy je naozaj náročné vedieť, kedy povedať „už dosť“. Kedy sa oplatí dať druhú, prípadne tretiu šancu a kedy nám už vzťah s druhým viac ubližuje ako pomáha. Myslím, že vo všeobecnosti platí, že ak nám vzťah s druhým viac ubližuje ako pomáha, je potrebné zamyslieť sa, či má ďalej význam ostať v takom vzťahu. Odpustiť druhému sa dá aj keď s ním nie sme vo vzťahu.
Odpustenie nielen dávame, ale ho aj potrebujeme. No požiadať o odpustenie nie je vždy jednoduché. Niekedy sa príliš hanbíme za to, čo sme urobili a radšej to tlačíme pred sebou, než aby sme poprosili o odpustenie. Prečo? Je to pýcha, alebo niečo iné?
Prosba o odpustenie súvisí aj s našou pokorou a zraniteľnosťou. Koľko jej vieme zniesť. Keď prosíme o odpustenie, ideme s kožou na trh a uvedomujeme si, že druhý nás môže odmietnuť. A to bolí. Pokiaľ sme takéto odmietnutie v minulosti zažili, zvykneme sa báť o to viac. Niekedy, ako hovoríte, sa môže prejavovať aj pýcha, ako sa niekedy hovorovo povie, že je človeku prednejšie jeho ,,ego“. Otázne je, čo je za tým. Niekedy sa ľudia bránia priznať si svoje nedokonalosti a omyly, lebo sami pred sebou ich nemajú priznané či spracované.
Odpúšťať cudzím ešte možno vieme, ale ako je to s odpúšťaním samému sebe?
Pre väčšinu ľudí je odpustenie sebe náročnejšie a má to niekoľko dôvodov. Zatiaľčo s druhým človekom, ktorý nás zranil, sa už nikdy nemusíme stretnúť a vieme sa tak aj ľahšie vyhnúť pripomienkam na zranenie, sami so sebou sme stále. Sme akoby stále konfrontovaní s tým, čo sme vykonali. Často o sebe vieme veci, ktoré druhí o nás nevedia a sme na seba celkovo náročnejší.
Čo sú veci, ktoré si ľudia najčastejšie nevedia odpustiť samému sebe?
To je individuálne, ale platí, že čím je zranenie závažnejšie, tým je zvyčajne náročnejšie odpustiť samému sebe. Často sú to napríklad zranenia po strate blízkeho, kedy ľudia neurobili niečo čo mali, nepovedali niečo čo mali alebo povedali niečo čo nemali. Ďalej sú to ľudia uväznení za rôzne zločiny, ktorí často bojujú s neodpustením sebe.
Ako sa s tým dá vysporiadať? Ako si odpustiť?
Veľmi dôležitým krokom odpustenia sebe je náprava správania. Odpustiť si len tak, hodiť niečo akoby za hlavu, nie je úprimným odpustením. Odpustenie sebe by malo byť sprevádzané úprimným záväzkom o zmene správania a jeho naprávaním. Často pomôže požiadať o odpustenie, niekedy ľudia žiadajú Boha (alebo čokoľvek v čo veria), inokedy je to aj človek, ktorému ublížili, pokiaľ to je možné. Dôležité je úprimné ospravedlnenie. Pomôcť môže tiež pestovanie empatie a súcitu voči sebe, tak ako ich pestujeme voči druhému pri odpustení druhému. Uvedomovanie si, že nie preto, čo sme urobili, ale napriek tomu, čo sme urobili, máme hodnotu ako človek. Pomôcť môžu rôzne techniky, napr. napísanie listu človeku, ktorého sme zranili, aj keď ho nepošleme. Určite pomôže, ak si nájdeme dôverného človeka, ktorému môžeme ,,náš príbeh“ vyrozprávať. Pokiaľ je zranenie závažné a nevieme sa s ním vysporiadať sami, je dobré vyhľadať odbornú pomoc, ktorá nás bude aj v tomto procese odpustenia sebe sprevádzať. Treba mať na pamäti, že odpustenie sebe nie je pocit, ktorý príde sám od seba, je to skôr akt vôle.
Chce to veľa odvahy. Postaviť sa pred Boha či človeka a prosiť o odpustenie chce naozaj veľa odvahy, ktorá vychádza z pokory. Je to odvážny čin, pretože vždy je tu riziko (ale to len u človeka), že ono odpustenie nedostaneme. No ak sa bojíme riskovať, lebo sa hanbíme pokoriť pred druhým, tak potom odpustenie ani dostať nemôžeme. Toto riziko je nevyhnutné, pretože prosba o odpustenie v sebe skrýva vyznanie viery v milosrdenstvo a veľké srdce toho, koho o odpustenie prosíme. Prosiť o odpustenie je to isté, ako povedať: „Verím, že tvoje srdce je také krásne a veľké… Verím, že sa doň vmestím aj s mojím hriechom, slabosťou, chybou, ranou, ktorú som ti spôsobil…“
Preto verím, že nazbierať odvahu na to, aby sme prosili o odpustenie môžeme len vtedy, ak zakúsime prijatie. Možno je jedno, či predtým, alebo potom, ako sme veci spackali či rovno pohnojili.
Ale rozhodne to stojí za to. Odpustenie oslobodzuje. Láme putá, vyvádza na slobodu väzňov, dáva nový život v nádeji a túžbe byť lepší. Učí pokore možno ešte viac, ako vedomie hriechu. Dáva poznať, ako veľmi potrebujeme Božiu milosť. A napokon… Odpustenie, a jedine ono, práve preto, že je slobodným darom neúnavnej a trpezlivej Lásky, je pozvaním dotknúť sa oslávených rán. S bázňou a úctou. A nielen to. Ide tu o viac. Ak sa dnes môžeme ukryť v Ježišovom srdci, tak je to preto, lebo ono bolo otvorené ešte predtým, ako bolo prebodnuté kopijou vojaka.
Ak máš problém s odpustením človeku, ktorý Ti ublížil, pros Boha o silu danej osobe, osobám odpustiť.
http://www.vojtechkodet.cz/modlitby/ruzne/modlitba-za-odpusteni.html
Modlitba za odpuštění
Pane, rád bych teď v síle Tvého svatého Ducha odpustil každému, kdo mě v mém životě zranil.
Prosím Tě,
pronikni nyní i do těch oblastí mého nitra,
které ještě nejsou naplněny silou Tvého odpuštění.
Zříkám se pokušení ospravedlňovat se
a hledat důvody, pro které mi bylo ublíženo.
Zříkám se každé touhy po pomstě a odplatě pro ty,
kteří mě zranili.
Ve Tvé síle odpouštím všem,
každé jednotlivé zranění,
jež mi kdo způsobil.
Chci přijmout všechny své bližní
jako bratry a sestry před Tvou Tváří
i s jejich chybami a slabostmi
a odpouštím jim každé slovo i čin,
všechno, čím mě kdy zranili
nebo mi způsobili jakoukoli bolest.
Pane,
prosím o milost odpustit každému,
jemuž odpustit mi připadá velmi těžké.
Pane,
dej mi sílu,
aby moje ochota odpustit stále rostla.
A ještě Tě, Pane, prosím,
aby mně odpustili všichni,
které jsem svým jednáním zranil
a kterým jsem ublížil já.
Amen.
Prednášky na tému odpustenia:
Doporučujeme: