Základy „asertivního tréninku“ popsal v roce 1949 Andrew Salter. Jeho cílem bylo naučit své žáky (klienty) přiměřenému projevování emocí, umění dát najevo svá přání, oprávněné požadavky.
Člověk se nemá bát oponovat, říci ne – a to jak za použití argumentů, tak i pouhým setrváváním na svém. Má být schopen „druhým ukázat sám sebe“ – takový jaký je, bez příkras. Ovšem tak, aby nebyla dotčena práva ostatních.
Člověk se má dále naučit umění vyrovnávat se s (oprávněnou i neoprávněnou) kritikou i s vlastními chybami. Má se naučit požádat druhého o laskavost bez pocitů trapnosti, má ovládnout umění přistoupit na kompromis, má se naučit bránit se, když s ním chtějí druzí manipulovat.
V naší kultuře se od děstství setkáváme s tvrzením typu:
„Snaž se, když to takhle s tebou půjde dál, nic z tebe nebude“.
„Co by tomu řekli lidé“. Působí tak na nás rodiče i učitelé (většinou mají dobrý úmysl). Působení této výchovy může dokonat ještě životní partner, který je podstatně náročnější na druhé než na sebe. Výsledkem těchto „výchovných“ snah je, že v podvědomí máme pocit, že jsme zklamali rodiče, že jsme v mnoha ohledech neschopní (budižkničemu).
Po výcviku asertivity bychom si měli uvědomit, že:
a)Nejsme ideální lidé (Ale kdo je bez chyby! Hodnocení vždy záleží na tom, kdo nás srovnává a s kým.)
b)Nejsme budižkničemu (Množí jsou na tom hůř. Navíc nás asertivní výcvik zbaví úzkostí a strachu a vše nám půjde lépe.)Asertivitu nesmíme chápat jako nácvik pouhých taktických manévrů k dosažení cíle. Není to cesta k vítězství, ale ke kooperaci, k nácviku optimální sociální komunikace, k řešení problémových a konfliktních situací.
Asertivita musí respektovat morální zásady. Co je nemorální, nemůže být asertivní. Asertivní výcvik by měl pomoci zejména méně průbojným osobám ke zdravému sebeprosazování.