Jak se chránit před manipulací

Jak manipulativní osoby využívají vžitých přesvědčení?
Nejúčinnější zbraně, které manipulativní osoby využívají, jsou všeobecně přijatá přesvědčení a ta přesvědčení, jež u vás velmi snadno odhalí.
Manipulátoři se většinou nejsou vědomi svého počínání, protože sami mají úctyhodné množství iracionálních kognicí a uznávají všeobecně platné zásady. Sami se jimi vždycky neřídí, ale uplatňují je na druhé. Např. se opírají o kognice:
je třeba vědět všechno
člověk se nesmí mýlit
je nutné nikdy nedávat najevo, že něco nevím
je třeba ukazovat před ostatními svou vzdělanost, inteligenci a zajímavost
za všech okolností je důležité prokazovat své schopnosti, jinak nelze obstát
je třeba být dokonalý, jinak člověk nestojí za nic
nelze měnit názory, jinak je člověk nestálý
jen hlupáci nemění názory (opak předcházejícího)
je třeba za každou cenu dodržet, co bylo slíbeno
člověk nesmí být nikdy nevděčný
dáme-li někomu, musí nám to oplatit
pokud lidé neprokážou své schopnosti bez cizí pomoci, nestojí za nic
pokud člověk není štědrý v jakékoliv situaci, je nutně sobec
pokud člověk není hodný a milý v jakékoliv situaci, je nutně zlý, bezcitný nebo agresivní
nesmí se lidem (mně) ubližovat, to je zcela nepřijatelné
lidé musí být potrestáni, když jsou zlí (na mě)
každý omyl jen dokazuje, že se na druhé nedá spoléhat
mám vždycky pravdu a lidé by to měli vědět
když si lidé stěžují, mohou si za to sami
mám právo vyjádřit svůj názor v jakékoliv situaci
je snazší se životním problémům vyhnout než se s nimi vypořádat
jestliže jsou lidé inteligentní (což by měli být), měli by mi rozumět bez dlouhého vysvětlování
musíme se vždycky rozhodnout dobře, jinak jsme hlupáci
je nutné vždycky uspokojit potřeby celé rodiny, ať jsou jakékoliv
….
Jedním z vašich slabých míst je strach, co si ostatní (zejména manipulátor) pomyslí. Manipulátor tu hraje hru – všechno nebo nic. Pokud se považujete za ubohé, když nejste dokonalí, nebo za sobce, když nevěnujete 100% svého volného času ostatním, chytili jste se do pasti. Když se snažíte to přejít a nereagovat na jeho naléhavou žádost, možná, že se ve vás zmocní pocit viny. Tehdy je třeba nastartovat RES – jsem opravdu člověk, který se nechová hezky? Stává se, že se chovám hezky k ostatním? Často? Jak kolegyně celkově respektuje můj program, mé potřeby?
Dále, neexistují dobrá nebo špatná rozhodnutí. Když je to nutné, musíme volit ze 2 i 3 řešení. K rozhodnutí se dospěje s přihlédnutím k časovým možnostem a k účinnosti. Nemůžeme si však být s konečným účinkem stoprocentně jisti, nikdo z nás není zcela pánem vlastní budoucnosti a nemůže ovlivnit vnější události, které do předpokládaného vývoje situace případně zasáhnou.
První otázka, kterou si musíte položit, než budete dál sami sebe plísnit: Jak jsem mohl vědět, které řešení je dobré?
Druhá otázka: Z jako skutečnosti nebo události vyvozuji, že jsem volil špatně?
Třetí otázka: Došlo k této události nebo skutečnost před mým rozhodnutím, nebo po něm?
Čtvrtá otázka: Jaká je ppst, že jsem to mohl předvídat?
Pátá otázka: Kdo říká, že jsem to měl předvídat? Jsem snad jasnovidec nebo mám takovou schopnost ovlivňovat druhé nebo vnější skutečnosti.
Otázky, které si položíte, a hlavně objektivní odpovědi na ně, vám umožní účinně analyzovat situaci a zbavit se pocitu viny za prohřešek, kterého jste se ve skutečnosti nedopustili.
Analýzu situace je tedy možné provést díky informacím, které máme v dané chvíli k dispozici.
Je třeba analyzovat spíš své „dobré“ nebo „špatné“ rozhodování, zamýšlet se nad ním v každodenním životě a zbavit se pocitu viny za nepředvídatelné negativní výsledky. Někteří lidé se nikdy neodvažují rozhodnout, protože se obávají, že nedospějí k dokonalým výsledkům, a tak přicházejí o nové zajímavé zkušenosti. Důležité je snažit se nevyhýbat se rozhodnutím. I sebelépe promyšlená volba obnáší rizika, protože vnější okolnosti můžeme ovlivnit jen v minimální míře (např. počasí).
Manipulátor tuto skutečnost zcela přehlíží a vytýká nám, že jsme nemysleli na vše. Můžeme se ho klidným tónem zeptat, zda on sám takovou překážku předvídal. Odpoví-li kladně, položíme mu otázku, proč nás na to neupozornil, nebo jak on sám to mohl tak určitě vědět. Má-li odpověď na všechno, představuje vskutku vyjímečný příklad dokonalosti na naší planetě!
Naučit se odmítat
Pokud se chceme prosadit, musíme se naučit umět odmítnout – to neznamená, že odmítneme všechno všem. Když řekneme „ano“, měli bychom myslet „ano“. Pasivní člověk naproti tomu mnohdy řekne „ano“, a přitom myslí „ne“. V takovém případě se často dostaví frustrace.
Co nám brání odmítnout, i kdybychom to rádi udělali?
strach, že nás ostatní budou považovat za egoistické, nelidské, neschopné, nesvědomité, zlé, lhostejné, nemorální, nevděčné,…
strach, že druhému ublížíme, dotkneme nebo raníme
strach ze ztráty přítele, ze ztráty zaměstnání
strach, že nám potom druzí nevyjdou vstříc
strach z konfliktu
a hlavně strach, že nás druzí nebudou mít rádi a nebudou si nás vážit.
Strach je emoce. Rizika, že budete špatně viděni, ztratíte přítele, dostanete se do konfliktu. Jaká je ppst, že s předpovědi opravdu naplní? A jestliže k tomu dojde, jaké to bude mít důsledky. Stačí si položit otázku, proč nedokážeme odmítnout, i když bychom chtěli.. Strach je užitečný jako ochrana před reálným nebezpečím. Stává se však nepříjemnou a překážkovou emocí v případě, že nebezpečí neexistuje nebo důsledky jsou minimální a bezvýznamné.
             Budete-li brát ohled sami na sebe, budou na vás brát ohled i ostatní.
Naučit se diplomaticky odmítnout
Je nutné odmítnout ve 3 situacích:
Nemůžete druhému zcela vyhovět
Rádi byste změnili situaci, která vám nevyhovuje (nebo vám nikdy nevyhovovala)
Žádost vám vůbec nevyhovuje
Těmto třem bodům odpovídají 3 vyhovující formulace odpovědí, jimiž projevíme svůj názor, a přitom zůstaneme s dotyčnou osobou v dobrém vztahu.
Částečné odmítnutí
Konstruktivní kritika
Úplné odmítnutí
             Částečné odmítnutí
Částečné odmítnutí spočívá ve velmi přesném specifikování své žádosti, které můžeme uspokojit, a těch, jimž vyhovíme s určitým omezením. Např:
„Rád….,pod podmínkou, že…“
„Souhlasím s…, ale…“
„Rád…, pokud…“
Taková odpověď se nejeví jako odmítnutí, ale naopak jako souhlas. Začínejte odpověď pozitivní částí (rád, ovšem). Souhlas je podmíněn detailem, na němž vám velmi záleží. Obě strany jsou spokojeny.
             Konstruktivní kritika
Konstruktivní kritikou lze upozornit osobu, s níž mluvíme, na problematickou situaci, kterou bychom rádi změnili.
Nejdřív je třeba pokusit se pochopit, proč dotyčný člověk jedná ta, jak jedná. Potom je důležité přesně popsat problém (den, hodina, chování, ale vyhnout se útoku na dotyčnou osobu) a nepoužívat přitom slova jako „vždy“, „nikdy“, „v každém případě“. Dále je třeba popsat, jaké to má pro vás důsledky, tedy materiální (ztráta času) nebo emocionální (stres, únava,…), mluvit v 1.os. jedn. čísla. Nakonec je vhodné uvést návrh řešení, které vyhovuje všem. Např.:
Chápu, že…., ale když vy…(děláte to nebo ono), znamená to pro mě….., napadlo mě, že bychom mohli…
             Úplné odmítnutí
Nelze-li odmítnout částečně, můžeme zformulovat úplné odmítnutí. V takové situaci se vyskytují 2 typické příklady:
požadovanou službu vůbec nemůžeme prokázat (přítel chce, abychom ho dovezli na nádraží, ale my v té době máme schůzku nebo poradu)
z osobních důvodů nechceme takovou službu prokázat (nechceme půjčovat své knihy a desky)
V takových případech je třeba dát najevo, že chápeme, jak je pro dotyčného důležité problém vyřešit, stručně vysvětlit, že nemůžeme nebo se držíme zásady, která nás nutí odmítnout. Dotyčnému člověku bychom okamžitě měli navrhnout řešení, které by umožnilo uspokojit jeho žádost (bez našeho přispění). Dostáváme se tak ke všeobecné formulaci:
Chápu, že potřebujete…, ale já… (nemohu nebo nechci), vy byste však třeba mohl…
Navrhované řešení musíme předložit v téže větě, aniž bychom čekali na žadatelovu reakci.
Např:
Dovezl bych tě na nádraží, kdybych neměl důležitou schůzku. Možná by sis mohl objednat taxi den předem nebo požádat někoho jiného.“
Mezi výrazy schůzku a možná by sis mohl nesmí být přestávka. Je třeba žadatele okamžitě nasměrovat k nové možnosti.
Odvážit se a umět formulovat odmítnutí, je-li to potřeba, patří k základním prvkům asertivního chování. První hlavní překážkou, která brání lidem, aby se chovali asertivně, jsou iracionální myšlenky a přesvědčení, druhou manipulátoři (ti jsou schopni destabilizovat i asertivní jedince – ti však lépe a rychleji se vymaní z nastražené pasti díky své sebedůvěře a své schopnosti odmítnout všechno, co by ohrožovalo jejich rozvoj).

Comments are closed.