Rozpoznání prvků totalitních režimů na příkladu Adolfa Hitlera

Zde je nastíněno několik hlavních bodů, jak lze rozeznat projevy autoritativní či totalitní moci na exemplárním příkladu Adolfa Hitlera a jeho nacionálního socialismu. V jeho případě se objevily tyto prvky všechny. Je dobré mít tyto body na paměti a pokud začne politická strana nebo vládnoucí režim aplikovat, byť jen některý z těchto bodů, je dobré být občansky na pozoru, dřív, než může být pozdě a z demokracie vznikne totalita. Ledacos, co se v dnešní politice děje může tuto neblahou minulost připomínat.

1. Neomylnost autority vůdce
Totalitní a autokratické režimy staví především na osobnosti silného vůdce, který by měl vše vyřešit za ostatní a převzít zodpovědnost za stát. Hitler po vzoru Mussoliniho fašistické strany v Itálii, jasně deklaroval svoje vůdcovství již v knize Mein Kampf z roku 1925, kde zřetelně vyslovil všechny svoje myšlenky, včetně likvidace Židů a vytvořil si v něm svůj dokonalý vůdcovský mýtus. Jeho nacionální vůdcovství mělo být neomylné a nezpochybnitelné, i kdyby se sám prohřešil proti původní ideologii, což se stávalo poměrně často. Vedení NSDAP toto rozhodnutí muselo jednohlasně akceptovat a podporovat. Ti, co se vzpříčili režimu byli zpravidla zbaveni funkce či odstraněni, i když šlo původně o spojence (viz velitel SA Röhm). Vůle vůdce byla nad veškerou pochybnost. V případě Hitlera šlo až o jakýsi náboženský kult národního hrdiny a spasitele, který měl vyvést německý vyvolený národ z krize. Obdobně fanaticky fungoval v Sovětském svazu kult osobnosti Lenina a především pak diktátora Stalina, směřující k určité formě politického náboženství. Totéž platilo i pro „zbožštění“ předsedy Mao Ce-tunga v komunistické Číně nebo u severokorejských diktátorů.
Analogické autoritářské choutky dnes můžeme pozorovat například u prezidentů Putina, Kim Čong-una, Si Ťhin-phinga či Erdogana. Určité indicie jsou patrné i u Orbána, ale a dalších.