Určitě jste už někdy slyšeli názor, že v dávných dobách bylo lidstvo na daleko nižší úrovni než dnes – vědomostmi, kulturou, uměním, zdravotně i společensky a že úplně na počátku byl člověk v přechodné fázi údajného vývoje ze zvířat, kdy s bídou dokázal rozdělat oheň, ukrýt se v jeskyni nebo si vyrobit kamenný nůž či koženou suknici. Tento pohled na původ a historii člověka je však velmi naivní a vychází z přesvědčení o pravdivosti takzvané evoluční teorie, která tvrdí, že život pochází z tzv. chemické prapolévky, směsi jednoduchých chemikálií, jenž se spontánně zkonsolidovala do prvních samo se reprodukujících chemických celků, ačkoliv nic takového jako samo se reprodukující molekula ani dnes v přírodě neexistuje! Ani DNA není schopna reprodukovat sebe sama, ale potřebuje k tomu mnoho proteinů a enzymů a dalších megasložitých molekulárních systémů, až prý nakonec vznikly první živé buňky. Ty se pak údajně postupně diverzifikovaly až do té míry, že nakonec po stovkách miliónů let slepých pokusů a omylů přichází na scénu první opo-člověk.
Onen ostrstěný, shrbený, zapáchající tvor s opičími rysy ve tváři, notoricky známý z učebnic a televize, chudáček s malým mozkem, vydávající primitivní skřeky, ze kterých si měl postupem času vyvinout komplexní lidskou řeč se vší její symbolikou, gramatikou a sémantikou umožňující vyjádřit nejúžasnější díla světové literatury. Tenhle evoluční příběh všichni dobře známe, vždyť se vyučuje ze zákona na všech školách, vysílá pořád znovu a znovu v televizi, píše se o něm v časopisech, encyklopediích a učebnicích. Je oslavován, opěvován, vyvyšován a chráněn, jako by to byl největší poklad lidstva. Problém je ale v tom, že je to jen příběh, smyšlený příběh, který s vědou souvisí jen velice okrajově.
Správně by neměl být vůbec nazýván vědeckým, protože jej nelze podrobit opakovatelným vědeckým experimentům a pozorováním. Nikdo nikdy nepozoroval vývoj jednoho základního druhu v jiný, nikdo takový proces nedokázal napodobit ani v hrubých rysech v laboratoři ani sestavit teoretický model, podle kterého by takový smyšlený proces mohl reálně probíhat a ani nemáme žádné uspokojivé historické – fosilní – nálezy, které by takový proces i jen v hrubých rysech potvrzovaly. Zkrátka evoluční představa o postupném dlouhodobém vývoji bakterie v člověka je zcela smyšleným příběhem bez jakékoliv solidní důkazové základny, který si však ale získal srdce mnohých lidí svými nulovými nároky na etický a vztahový rozměr našich životů, nulovým apelem na hlubokou reformu našich srdcí a vztahů a zároveň zdáním pravdivosti, díky kterému v nás probouzí pocit bezvýznamnosti prapodivně zkloubený s pocitem, že je správné či dokonce nutné maximalizovat své vlastní přežití a pohodlí.
