Deset kritérií pro uzdravení Bohem

Uzdravení je zázrak

Ten kazatel mi vyprávěl, že po modlitbě pocítil, jako by se ho dotkla něčí ruka, a že je najednou zdráv. Několikerá důkladná vyšetření byla negativní – žádny nález. Profesor v nemocnici řekl: „Ať se o to snažím sebevíc, nemohu najít žádné známky rakoviny. Jste zdráv! Medicínsky to nedovedu vysvětlit. Stal se s vámi zázrak. Vy tomu říkáte vyslyšení modlitby. Buďte rád a vděčný.“
Bylo mu 80 let, když v mém bydlišti vedl večerní setkání. Směl jsem zažít, jak jeho kázání o Ježíši Kristu zasáhla mnoho lidí. Mnozí z nich se vědomě rozhodli pro Boha a přijali Ježíše Krista jako osobního Spasitele. Tento věřící muž je viditelným důkazem, že Bůh může i dnes okamžitě uzdravit, když to je jeho vůle. Děkuji Bohu za toto – i mnoho jiných vyslyšení modliteb.

Vyslyšení modlitby: postupné zlepšení
      
 Bůh může vyslyšet prosbu o uzdravení i takovým způsobem, že stav nemoci se postupně zlepšuje. Proces uzdravení přitom může trvat týdny i měsíce. Za určitých okolností Bůh jen zastaví postup   choroby. Neznáme Boží pohnutky a rovněž mu nemůžeme nic předepisovat.
Vyslyšení modlitby: Bůh řekne NE
Bůh má právo říct na naši prosbu o uzdravení „NE“. Bůh prosbu slyší, ale nevyhoví. Pochopit toto „NE“ jako Boží odpověď je pro nás asi to nejtěžší. Přesto však vířné, že všemocný Bůh nedělá chyby.
I nevyslyšení naší prosby smíme přijmout jako důkaz Boží lásky. Jen Bůh nejlépe zná důvody pro své „NE“. Náš lidský rozum je příliš omezen, než abychom mohli cele pochopit Boží myšlení.
„Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ (Iz 5,8.9).
I když Bůh naši prosbu nevyslyšel, nemodlili jsme se zbytečně. Všichni se přirozeně stavíme proti nemoci a utrpení. Velmi rychle protestujeme proti každému nezdaru, který nás potká.
Proč?           
Klademe si otázky: Proč se to stalo právě mně? Proč jsem nebyl uchráněn? Nezasloužili si takové utrpení jiní více než já? Proč Bůh v mém životě něco takového dopustil? Tyto otázky svědčí o tom,
že se s každým nezdarem neradi smiřujeme. Vůči všem nepříjemným situacím vnitřně protestujeme. Zapomínáme však, žetím svůj problém nevyřešíme.

Nemoc jako Boží dopuštění

Z dlouholeté pastorační praxe mohu říci, že Boží „NE“ na naše prosby může mít i přes náš prvotní odpor pozitivní význam. Když Bůh nevyslyší naši prosbu o uzdravení, je jasné, že nemoc na nás nedolehla bez jeho vědomí, ačkoliv neznáme jeho důvody. Když si to uvědomíme a tuto skutečnost přijmeme, nemusíme se nadále tak vnitřně vzpouzet proti nemoci a proti Bohu.
I když Bůh naši modlitbu okamžitě nevyslyší podle našeho přání a nedostaví se ani pozvolné zlepšení, smíme vědět, že ona nemoc nepřišla bez jeho vědomí a že nám bude nadále pomáhat. Denně nám dá tolik síly, kolik jí budeme v dané situaci potřebovat.
Tak např. na nářek Izraelitů dal Bůh povzbuzující odpověď:
„Proč říkáš, Jákobe, proč, Izraeli, mluvíš takto: ‚Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh přehlíží mé právo‘? Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze. On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému. Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jako orlové.“ (Iz 40,27-31)
Nepotká nás nic těžšího, než jsme schopni unést
Smíme mít také jistotu, že Bůh zná naše duševní a tělesné schopnosti. Ve své lásce k nám nedopustí nic, co by přesáhlo naše možnosti.
Tento Boží slib zní:
„Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.“ (l Kor 10,13)

Boha nelze nutit

Je velmi nebezpečné chtít si zdraví na Bohu vynutit. Myslím na jednu matku, která měla těžce nemocného syna. Muž jí zemřel a ona zůstala se synem sama. A ten nyní onemocněl. Když se lékaři už vzdali jakékoli naděje na uzdravení, byla na pokraji zoufalství. Hádala se s Bohem: „Bože, vzal jsi mi muže. Mám už jen syna. Musíš ho uzdravit. Nemůžeš mi vzít mého to jediné, co mám. Když ho necháš zemřít, pak už nemohu věřit, že jsi Bohem lásky. Musíš mi syna zachovat!“ Byly to skutečně povážlivé modlitby.
A stal se zázrak. Přestože předpověď lékařů byla negativní, syn se uzdravil. Matka byla velmi šťastná, protože Bůh její modlitby vyslyšel.
Abych však ten příběh zkrátil: syn později zapadl do špatné společnosti a stal se zločincem a vrahem. Byl odsouzen k doži­votnímu vězení.
Nyní si matka začala dělat výčitky. Se slzami v očích vyznala: „Je to moje vina, že se dostal na okraj společnosti. Spáchala jsem hrozny čin. Když byl ještě nezkaženy, chtěl ho Bůh vzít k sobě.
 Já jsem však Boha přinutila, aby ho zachoval při životě. Bůh to s ním tehdy myslel dobře. Teď se musím s ním trápit.“