Psychotronika – zdanie a skutočnosť

Jedným z problémov, ktoré znepokojujú nielen vedcov a odborníkov z rozličných oblastí, ale aj značnú časť vecne a triezvo zmýšľajúcej verejnosti je rozsiahly priestor, ktorý venuje naša tlač, rozhlas a televízia nekritickým informáciám o rozličných paranormálnych, t. j. prirodzeným spôsobom nevysvetliteľných schopnostiach niektorých jednotlivcov, ktoré sa zaraďujú do oblasti tzv. psychotroniky.

Nedostatočne podložené i celkom nepodložené tvrdenia o takýchto schopnostiach sa verejnosti nepredkladajú ako určitý druh zaujímavostí, ktoré treba prijímať s výhradami, ale ako niečo spoľahlivo overené a dokázané. Iba zriedka sa k tomu uverejnia závažné kritické pripomienky vedcov a iných odborníkov. To vo verejnosti podporuje presvedčenie, že takéto schopnosti skutočne jestvujú, čoho výsledkom býva nielen zavádzanie a podvádzanie, ale neraz, napríklad pri propagovaní akýchsi priam zázračných schopností odhaľovať a liečiť choroby, aj ohrozovanie a poškodzovanie zdravia či života dôverčivých osôb.
 
Čo sa rozumie pod názvom psychotronika?
Názov vymyslel inžinier Fernand Clerc, ktorý v roku 1955 vo francúzskom rádiotechnickom časopise Toute la radio napísal: „Máme už elektroniku, kybernetiku, stereotroniku – a vieme, čo ešte príde? Pre úkazy použitia energie vybavenej pri procese myslenia a energie vybavenej impulzom ľudskej vôle môžeme použiť názov psychotronika.“
Hovoril o akejsi osobitnej energii, ktorou sa sám zrejme bližšie nezaoberal a ktorej jestvovanie dodnes nikto nedokázal. Nebral do úvahy, že pri myslení či vôľovom úsilí sa energia „nevybavuje“, ale spotrebuje (dodáva ju ľudský organizmus, resp. mozog). Človek myšlienky „nevysiela“ na diaľku, ale vyjadruje ich bezprostredne pomocou reči, písma alebo pohybov (dorozumievanie sa hluchonemých, pantomíma a pod.).
Názov psychotronika použila pre svoje zameranie skupina pracovníkov z rozličných odborov v bývalej ČSSR, ktorí sa chceli zaoberať výskumom „mimoriadnych schopností človeka“, ako sú „prenášanie myšlienok“, alebo „pôsobenie na predmety psychickou energiou“. Títo založili roku 1967 Koordinačnú skupinu na výskum psychotroniky. Výraz „psychotronika“ mal zdôrazniť, že ide o vedecký, dialekticko-materialistický prístup k skúmaniu uvedených „mimoriadnych schopností“, čo zabezpečovalo, že s takýmto zameraním a jeho propagáciou budú súhlasiť aj vtedajšie nadriadené politické orgány.

Pages: 1 2

Muzikoterapie a křesťanství (odpověď na otázku)

Ráda bych se zeptala na Váš názor na muzikoterapii. Lékařka mi nabídla v rámci léčby muzikoterapii.

Vím, že muzikoterapie je dnes obor, který se studuje, je velmi propracovaný. Vzhledem k tomu, že tato lékařka nabízí krom běžných postupů i různé postupy alternativní, musím říci, že jsem poněkud ostražitá. Budu velmi ráda za Vaše vyjádření.

Muzikoterapie je dnes všeobecně chápána jako doplňková forma terapie. Ať už jde o hudbu poslouchanou nebo hranou. O kladných účincích hudby na člověka a jeho zdraví se můžeme dočíst už ve Starém zákoně, kdy králi Saulovi přinášelo úlevu, když král David před ním hrál na citeru (srov. 1Sam 16,23). Není tedy problém v používání hudby za účelem úlevy, ale záleží na tom, jaké hudby se používá a s jakým úmyslem. Dobrá hudba může člověka pozvednout, špatná mu uškodit. Samozřejmě, když si člověk pustí oblíbenou hudbu, v tom problém není, ale málokdo umí rozlišit a oddělit dobré od škodlivého.
Muzikoterapie bývá velmi často spojena se šamanismem, ezoterikou, či relaxační hudbou New Age. Tím může být pro člověka duchovně nebezpečná. Proto je muzikoterapie zmiňována také v dokumentu „Ježíš Kristus, nositel živé vody“ (ČBK, Praha 2003) jako jedna z praktik, které používá hnutí New Age k dosažení svého cíle (2.2.3). Již zmíněný dokument upozorňuje, že je tato hudba často prezentována jako prostředek k dosažení harmonie se sebou samými nebo se světem. Jednou její částí je i hudba keltská nebo druidská. Někteří skla­datelé New Age tvrdí, že jejich hudba propojuje vědomí s nevědomím. Kromě melodií je přítomné i rytmické a meditativní opakování klíčových vět (7,2). Tím dochází k určitému druhu transu a zasvěcení se.

Všeobecně je třeba dát si pozor na vše, co se tváří líbivě a odborně a co slibuje zaručený úspěch, aniž víme proč. Na začátku člověk nedohlédne, jaké to může mít duchovní důsledky pro náš život. Ostražitost je opravdu na místě.

Prevzaté z: http://www.vojtechkodet.cz/dulezite-otazky/muzikoterapie-a-krestanstvi-odpoved-na-otazku.html?fbclid=IwAR21UdDLUEcehsSefL3RtHHTNyMOHmeVI7boX1Yz6xLcmlMKKgiCRsA9Ec4

Když spolu dva nemluví aneb Když doma vládne ticho

Páry řeší své problémy různě. Jedni výbušnými hádkami, druzí konstruktivní diskusí a další hádkou a pak dlouhosáhlým mlčením.

Podle psychologů je nejlepším řešením druhý případ, ovšem ten funguje jen v malém procentu domácností. Většinou převažuje Itálie nebo tichá domácnost, kdy spolu partneři lidově řečeno nemluví.
Mluvit spolu o problémech a společně je bravurně řešit nezvládá žádný pár. Tu a tam se tedy pohádá každý.
I známý americký psycholog Paul Hauck potvrzuje, že ani opravdu se milující pár se vždy neshodne a každému páru prospěje, když si občas jeden prosazuje svou. Důležité však je, aby zmíněná hádka splnila svůj účel a lidé našli konsenzus sporu. Rozhodně nejde o to, kdo byl a nebyl v právu. Ale nějaký způsobem vyvážit pravdy obou.

Přestat v nejlepším
Podle psychologů je nejlepší, pokud se lidé naučí včas přerušit hádku, tzn. dokážou přestat v nejlepším. Využít momentu oboustranného odmlčení a odejít z místnosti. Ovládnout se v takové situaci a mlčet není vůbec jednoduché, ale s trochou vůle to zvládne každý.
Mlčení se však nesmí protáhnout do stadia, kdy spolu dva lidé přestanou úplně komunikovat. Po každém konfliktu by se měl zkrátka pročistit vzduch a pokud začnou lidi trucovat, stav se rozhodně nezlepší spíše naopak.
Pokud se jeden z partnerů urazí a přestane zcela komunikovat, pak se toho druhého jedince nejprve vždy zmocní vztek, kdy mu prostě nejde do hlavy, proč ten druhý s ním nemluví, co udělal tak špatného. Následuje škemrání o odpověď a pokud ani to mlčení neprolomí, pak nastává rádoby rezignace i toho druhého.
Ve skutečnosti je však dlouhodobé mlčení obrovský nápor na psychiku, jelikož není nic, co by snížilo napětí a s ním i dlouhodobý stres.
Namísto dialogu, který by mohl konflikt vyřešit, nastává ničemné ticho, které i z opravdové malichernosti dokáže udělat obrovský problém. Čím déle toto ticho trvá, tím více se oba aktéři v konfliktu přestávají orientovat a po pár dnech už jen vědí, že spolu prostě nemluví. Bohužel ani poté, co se toto ticho prolomí, nenastává normální komunikace, lidé mají tendence se uchylovat k výčitkám.

Pages: 1 2

„Tichá domácnosť“ narobí viac škody než úžitku

Určite poznáte, používate alebo ste boli obeťou takzvanej tichej domácnosti.

A to zďaleka nie len s partermi, ale veľmi často sa metóda ignorovania objavuje medzi súrodencami, rodinou, spolupracovníkmi atď. Ignorovať niekoho ako trest za čokoľvek môže byť vrcholne uspokojivé. Ale …z druhej strany to zase tak moc prima nie je. Viete, že zámerná ignorácia sa dá považovať za týranie? A že u citlivejších ľudí môže pôsobiť pomerne zásadné psychické problémy? Poďme sa na to ťaživé ticho pozrieť z druhej strany.

„Liečba tichom“ je účinná, ale trošku inak, než si myslíme. Kto ju zažil z druhej strany, vie, že môže prerásť do pekne nepríjemného a devastujúceho stavu, ktorý ovplyvní psychiku ignorovaného pomerne zásadným spôsobom. Zvlášť, keď sa „tichá domácnosť“ zaženie do extrému. Nedostatok informácií je často veľmi frustrujúce a ticho bezohľadné, nedospelé, kruté a často škodiace ako psychicky, tak fyzicky.


Ako to vyzerá
Je to jednoduché, niekto s vami jednoducho prestane hovoriť. Sú vzťahy, u ktorých to hneď tak nerozpoznáme (napríklad u kolegov v práci), ale keď na nás kliatbu mlčania uvalí partner, všimneme si veľmi rýchlo. A potom nastane peklo. Čo všetko môže mlčanie znamenať?
Niekto vás viní z problému, ktorý je v skutočnosti len jeho. A ten je buď domnelý, alebo skutočný. Ak na vás niekto zvaľuje vinu za vlastné zlyhanie, nedá sa nič robiť. Ak naozaj nastal problém, ktorý s vami súvisí, treba to povedať nahlas.
Niekto vám chce proste ublížiť. Možno preto, že ste ublížili vy jemu. Aj tu však platí, že je potrebné sa skôr ozvať, než mlčať…
Niekto to potrebuje. Veľa ľudí potrebuje chvíľku času na to, aby vychladli a nepovedali niečo, čo by ľutovali, aby si problém rozmysleli, než ho začnú riešiť. Aj v tomto prípade, keď človek úplne oprávnene potrebuje čas pre seba, by mal o svojom zámere mlčať podať správu.
Niekto vám chce „dať lekciu“. A teda ukázať, že sa bez vás zaobíde. Čaká, že vám to dôjde, že skrytá správa: Pozri sa, ako sa mi bez teba darí. doputuje na miesto určenia. No, často nedoputuje, pretože naša reakcia môže byť skôr zahltenie otázkami, spochybňovaním seba samého alebo zlosť.

Pages: 1 2

Když někoho nenávidíte…

Když někdo někoho nenávidí, stává se v jistém smyslu závislým na nenáviděné osobě.

Když jí však odpustí, osvobodí se od ní.
Když někoho nenávidíte, když někomu neodpouštíte, jste k nenáviděné osobě připoutaní a tato osoba vás v myšlenkách neustále pronásleduje a soustavně citově týrá. Když jí však odpustíte, rozvážete negativní pouto, které vás s ní svazovalo a už vás citově nezraní. Když tedy odpouštíte, je to spíše pro vaše osobní dobro než pro dobro osoby, kterou nenávidíte.
S lidmi můžete být spojeni pozitivně nebo negativně. Pozitivní závislost nastává tehdy, když milujeme určitou osobu, například přítele. Pozitivní závislost v nás vyvolává pokoj, vyrovnanost a radost. Když je však pouto mezi osobami negativní, závislost vnáší do našeho života smutek a nevyrovnanost. Proto je třeba odpouštět. Když odpouštíme, od dotyčné osoby se odpoutáváme.
Proto nám Ježíš říká: “Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar” (Mt 5,23-24). Je to velmi zvláštní. Dokážu pochopit, že když udělám něco zlého určitému člověku, půjdu za ním a poprosím ho za odpuštění. Ale Ježíš říká: “Když ti někdo udělal něco špatného, ty jdi za ním a odpusť mu.” Ne proto, že bych byl vinen, ale protože jsem na této osobě negativně závislý. A Ježíš chce, abych byl svobodnou osobností.
Když člověku odpouštím, dělám něco, z čeho mám větší užitek já než osoba, které odpouštím. Více pomáhám sobě, protože se odpoutávám od něčeho, co v mém životě bylo překážkou.

Pages: 1 2

10. Pravda v láske dosahovaná konfrontáciou

Napomeň priateľa – azda o ničom nevie a povie ti: „Neurobil som to!“

Ak však urobil, (dosiahneš), aby to znovu nerobil. Napomeň blížneho – azda to ani nepovedal: ak však povedal, aby to neopakoval. Napomeň priateľa: často sa vyskytne aj ohovárka. Preto never každému slovu! Mnohí sa previnia jazykom, ale nie úmyselne. Ktože sa ešte neprevinil jazykom?! Napomeň blížneho prv, ako by si sa mu vyhrážal. (Sir 19:13-17 )

Keď sa tvoj brat prehreší proti tebe, choď a napomeň ho medzi štyrmi očami. Ak ťa počúvne, získal si svojho brata. Ak ťa nepočúvne, priber si ešte jedného alebo dvoch, aby bola každá výpoveď potvrdená ústami dvoch alebo troch svedkov. Keby ani ich nepočúvol, povedz to cirkvi. A keby ani cirkev nechcel poslúchnuť, nech ti je ako pohan a mýtnik. (Mt18, 15-17)

 ale aby sme hovoriac pravdu v láske rástli v neho v každej veci, v neho, ktorý je hlavou, Kristus,
(Ef 4:15 (ROH))

„nech vie, že ten, kto vráti hriešnika z jeho bludnej cesty, zachráni jeho dušu od smrti a zakryje množstvo hriechov.“ (Jk 5:20)

Často cúvame od konfrontácie niekoho napomenúť z nekajúceho hriechu. Asertívny veriaci kresťan však bude riskovať jeho popularitu za účelom prednesenia pravdy pre napravenie bezprávia alebo hriešneho spôsobu života.
Asertívny človek – ak idú veci zlým smerom, s odvahou dokáže predniesť duchovné problémy pastorom, kňazom. Pýta sa: Ak by tu stál Ježiš, robil alebo hovoril by som to? Ako by reagoval ON?
Božia asertivita znamená robiť alebo hovoriť niečo pre prínos toho druhého, jeho napomenutie a jeho nasmerovanie na správnu cestu podľa Božieho Slova spôsobom, ktorý ho neponíži, neurazí (agresívnym alebo pasívne- agresívnym spôsobom) ale odkryje pravdu. Pasivita („len aby bol pokoj“ za každú cenu) problém nevyrieši iba oddiali a necháva ho narásť až do jeho vyvrcholenia, kedy už prebiehajúci  deštrukčný proces je len veľmi ťažké zastaviť.
Nie je to tvrdé vyžadovanie spravodlivosti s odsúdením niekoho. Je  motivovaná otvorenou láskou, nie sebectvom alebo dominanciou nad niekým.

Asertívne jednanie je  motivovaná otvorenou láskou.
„Nerobte nič z nevraživosti ani pre márnu slávu, ale v pokore pokladajte jeden druhého za vyššieho. Nech nik nehľadí iba na svoje vlastné záujmy, ale aj na záujmy iných.  Zmýšľajte tak ako Kristus Ježiš:“ (Flp 2, 3-5)

„Veď nemám nikoho, kto by tak zmýšľal a tak úprimne sa o vás staral, lebo všetci hľadajú vlastné záujmy, a nie záujmy Ježiša Krista. (Flp 2:20-21)

„veď túžil po vás všetkých a znepokojoval sa, že ste sa dopočuli, že ochorel. A naozaj bol chorý až na smrť, ale Boh sa nad ním zmiloval, a nielen nad ním, ale aj nado mnou, aby som nemal zármutok na zármutok.“ (Flp 2:26-27)

Pracujme na sebe – spoznávajme sa, buďme poddajný, otvorený k napomínaniu. Učme sa byť podobný Kristovi – eliminujme agresivitu, pasivitu a ich kombináciu, osvojujme si asertivitu podľa vzoru Ježiša pre rozširovanie Božieho kráľovstva už tu na zemi.
Ježiš mu odpovedal: „Ja som cesta, pravda a život. Nik nepríde k Otcovi, iba cezo mňa. (Jn 14:6)