Narcismus v politice

Představa laika o narcismu se omezuje na člověka, který touží po obdivu. Zdá se pochopitelné, že se narcisové objevují hojně v politice. Narcismus ale patří mezi nejhlubší poruchy osobnosti a nejde zdaleka jen o vyžadovaný obdiv.

Narcismus je v psychologii velmi široký koncept, který popisuje určitý způsob narušení osobnosti člověka. Jedná se zároveň o jednu z nejtěžších poruch s minimální šancí na změnu v průběhu života. Má svůj původ ve velmi raném dětství, kde mohla být matka, která nedokázalasvému dítěti zprostředkovat jemné předivo lidským pocitů a emocí. Když dítě pláče, dostane od takové matky namísto pohlazení a vlídných slov rohlík. Někdy ale může jít pouze o delší odloučení malého dítěte v podobě hospitalizace, nebo matka chybí zcela a nebo naopak mohla zahlcovat až ničivou pseudoláskou. Osobnost, která se pak v takovém člověku vytvoří, postrádá dobrý obraz matky, uvnitř je prázdno, mrtvo.

Upírské vztahy
Narcistický člověk je jako upír, který žije životy druhých lidí. Nemá přístup k vlastním niterným potřebám, není mu dostupný stav, že by opravdu po něčem toužil, poznává přání až v přáních druhých lidí. Nemůže být proto sám, chce být držitelem věcí, po kterých touží druzí lidé. Potíž je v tom, že jakmile něčeho dosáhne, ztrácí to svoji cenu. Kráčí stále po okraji propasti prázdnoty, velké narcistické deprese, která se může dostavit kdykoliv. V takovém okamžiku vše ztrácí smysl, zbývá jen nuda, nicota, úvahy o sebevraždě. Všechno je znehodnocené, ohrožené a nenachází nic nového. Je to pro něj absolutní konec. Narcis politik se bude křečovitě snažit, aby se o něm psalo, mluvilo, aby na něj útočili nebo ho oslavovali. Nezájem je nejhorší trest, upír bez krve druhých nepřežije. Proto porušuje hranice mezi sebou a druhými, hranice slušnosti a hranice osobního prostoru, předvádí se, upozorňuje na sebe, ale za tím vším je zároveň skrytá prázdnota.

Rozpoznání prvků totalitních režimů na příkladu Adolfa Hitlera

Zde je nastíněno několik hlavních bodů, jak lze rozeznat projevy autoritativní či totalitní moci. Je to uvedeno na exemplárním příkladu Adolfa Hitlera a jeho nacionálního socialismu.

V jeho případě se objevily tyto prvky všechny. Je dobré mít tyto body na paměti a pokud začne politická strana nebo vládnoucí režim aplikovat, byť jen některý z těchto bodů, je dobré být občansky na pozoru, dřív, než může být pozdě a z demokracie vznikne totalita. Ledacos, co se v dnešní politice děje může tuto neblahou minulost připomínat.

1. Neomylnost autority vůdce
Totalitní a autokratické režimy staví především na osobnosti silného vůdce, který by měl vše vyřešit za ostatní a převzít zodpovědnost za stát. Hitler po vzoru Mussoliniho fašistické strany v Itálii, jasně deklaroval svoje vůdcovství již v knize Mein Kampf z roku 1925, kde zřetelně vyslovil všechny svoje myšlenky, včetně likvidace Židů a vytvořil si v něm svůj dokonalý vůdcovský mýtus. Jeho nacionální vůdcovství mělo být neomylné a nezpochybnitelné, i kdyby se sám prohřešil proti původní ideologii, což se stávalo poměrně často. Vedení NSDAP toto rozhodnutí muselo jednohlasně akceptovat a podporovat. Ti, co se vzpříčili režimu byli zpravidla zbaveni funkce či odstraněni, i když šlo původně o spojence (viz velitel SA Röhm). Vůle vůdce byla nad veškerou pochybnost. V případě Hitlera šlo až o jakýsi náboženský kult národního hrdiny a spasitele, který měl vyvést německý vyvolený národ z krize. Obdobně fanaticky fungoval v Sovětském svazu kult osobnosti Lenina a především pak diktátora Stalina, směřující k určité formě politického náboženství. Totéž platilo i pro „zbožštění“ předsedy Mao Ce-tunga v komunistické Číně nebo u severokorejských diktátorů.
Analogické autoritářské choutky dnes můžeme pozorovat například u prezidentů Putina, Kim Čong-una, Si Ťhin-phinga či Erdogana. Určité indicie jsou patrné i u Orbána, ale a dalších.

Selfies ako nová forma závislosti

MUDr. Olena Maidanevych, MUDr. Oleksandr Semerenko, Odborný liečebný ústav psychiatrický, n. o., Predná Hora

Práca sa zameriava na aktuálny problém nazývaný „selfies“, ako na novú formu nelátkovej závislosti u mladistvých, na utváranie skupín selfie závislých osôb. Zaoberá sa základnou klasifikáciou, tvorbou a šírením selfie, jej spoločnými znakmi so závislosťou od psychoaktívnych látok. Hľadá vhodný prístup k diagnostike, uvádza aktuálne trendy liečby selfies závislosti.

„Prosím, nerobte selfies. Nám stačia aj iné epidémie.“ Maxim Kononenko (1)

Cieľom práce je priblížiť odbornej verejnosti nový druh závislosti − závislosť od selfies (po-slovensky napr.: „patologickú potrebu vytvárať si „svojky“, „chorobné sebafotografovanie“), po-ukázať na jej vznik, rozvoj, na komorbiditu pri selfies-závislosti, na patológiu sebaidentifikácie v súvislosti s patologickým vývojom osobnosti, ale aj na dôsledky tejto závislosti, či na problémy jej diagnostiky a liečby.

Autori upozorňujú na aktuálnosť problému vo svetle integrácie IT technológií v bežnom živote jednotlivcov, najmä mladých ľudí. Kladú dôraz na aktuálnosť problému a na potrebu špecializovaných skupín zameraných na komplexnú psychoterapiu týchto pacientov.

Materiál a metodika: podkladom na vypracovanie referátu bola publikovaná odborná literatúra a údaje z internetu.
Celý referát si môžete prečítať tu:
Štúdia – Selfies
 
Zdroj:
http://www.solen.sk/pdf/c206671a1f429bac50547e31dfd3844d.pdf

Selfies na sociálnych sieťach milujú samoľúbi!

Narcisti doslova zahlcujú sociálne siete svojimi selfies. A veľmi sa im páči, keď na ne ľudia reagujú. To, čo si ostatní už dávno mysleli, sa rozhodli preskúmať tentoraz vedci.

Niektorí ľudia zdieľajú s inými na sociálnych sieťach prakticky každý krok svojho života. Je na návšteve posilňovne, je v reštaurácii, je na koncerte či je u kaderníka… O všetko sa musia podeliť s verejnosťou! Vedci tvrdia, že na to treba nielen kus poriadneho sebavedomia, ale aj samoľúbosti – ináč to nefunguje.
Odborníci v rôznych častiach sveta potvrdili celou sériou štúdií, že narcisticky založení ľudia sú na sociálnych sieťach neporovnateľne aktívnejší ako tí, čo samoľúbosťou netrpia. Vytvárajú si celé série fotografií, na ktorých prezentujú výlučne seba.
 

Kto sa môže stať obeťou sekty?

Čo je psychická manipulácia?
Je to ovládanie ľudí bez ich vedomia, často na ich škodu.

Sekty používajú kontrolu myslenia, čiže manipuláciu ľudí pomocou psychologických techník (tie vznikli v rámci psychoterapie s cieľom pomôcť pacientom, avšak v sektách sa zneužívajú tak, že ľuďom škodia), aby verbovali a udržali členov v sekte. Ani jeden človek skutočne podrobený psychickej manipulácii si to nikdy neuvedomoval, ani tomu neveril. Tí, ktorí boli podrobení kontrole myslenia, zvyčajne vášnivo bránia svojho manipulátora vyhlasujúc, že on im jednoducho ukázal svetlo… Alebo ich zázračne premenil.
Charakteristickou črtou stretnutí, na ktorých dochádza k psychickej manipulácii ľudí, je, že sa konajú na miestach, kde sú účastníci izolovaní od vonkajšieho sveta bez možnosti odísť v ľubovoľnej chvíli domov. Program je zostavený tak, aby spôsobil fyzickú a psychickú únavu. Dosahuje sa to spravidla dlhými hodinami prednášok, počas ktorých účastníci nemajú možnosť relaxovať či premyslieť si to, čoho sú účastníkmi. V metódach „obracania na pravú vieru“ zohráva dôležitú úlohu zavedenie žargónu – nových termínov, ktoré majú význam len pre zasvätených a sú nezrozumiteľné pre tých „zvonku“.

Nadobudnutie kontroly nad mysľou človeka, čiže psychická manipulácia, prebieha v troch etapách:
> zníženie bdelosti – nervový systém prestáva riadne fungovať, človek čoraz ťažšie rozlišuje medzi fantáziou a skutočnosťou. Medzi techniky udržujúce dysfunkciu nervového systému patrí diéta založená najmä na zelenine a ovocí s vynechaním alebo vážnym obmedzením múčnych jedál, orechov, semien, mliečnych výrobkov, rýb a mäsa; ďalej bombardovanie intenzívnymi zážitkami, obmedzenie spánku, maximálne zorganizovanie dňa, aby neostal čas na relaxáciu a zamyslenie. V tejto etape nastupuje aj tzv. bombardovanie láskou – darčekmi, komplimentmi, pozornosťou. Takisto je dôležité udržovanie obetí v stave ustavičnej exaltácie, nadšenia, poskytovanie extrémne silných emocionálnych zážitkov;
> psychická dezorientácia, programové vnášanie nepokoja – keď sa bdelosť zníži, obeť je podrobená silnej indoktrinácii. V tejto etape je zasypaná prílevom nových informácií, odporúčanej literatúry, skupinových diskusií, rozhovorov s jednotlivými členmi skupiny. Často sa tu prelína ilúzia so skutočnosťou a človek je schopný ľahko prijímať zvrátenú logiku;
človek prestáva samostatne myslieť – používajú sa pritom techniky redukcie myslenia. Techniky zmenených stavov vedomia spočiatku prinášajú pokoj, pretože zamestnávajú myseľ niečím jednoduchým (napr. opakovaním mantry), na čo možno sústrediť pozornosť. Stále opakovanie mantry spôsobuje pocit excitácie a nakoniec halucinácie. Výsledkom zredukovaného myslenia je vzďaľovanie sa od všetkého a odvrátenie sa od všetkých okrem tých, ktorých označia manipulátori. Niekedy manipulátori ponechajú určitý priestor na relatívnu slobodu, napríklad dovolia pokračovať v štúdiu, v zamestnaní. Obrovské percento aktivity človeka sa však koncentruje na konanie v prospech sekty. Dôležité je uvedomiť si, že keď sa účastníkom navrhuje redukcia myslenia a techniky, ktoré to majú napomáhať, hovorí sa im, že tým konaním veľa získajú – napríklad nájdu osvietenie.