Celá Boží výzbroj: Obleč si ji!

Celá Boží výzbroj: Obleč si ji! – Biblické školení pracovníků 2019/2020

Proto vezměte na sebe plnou Boží zbroj, abyste se mohli v den zlý postavit na odpor, všechno překonat a obstát. Stůjte tedy ‚opásáni kolem beder pravdou, obrněni pancířem spravedlnosti, obuti k pohotové službě evangeliu pokoje‘ a vždycky se štítem víry, jímž byste uhasili všechny ohnivé střely toho Zlého. Přijměte také ‚přilbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘. V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne.

Požehnání a prokletí (1.část)

Požehnání a prokletí (1.část) Celá Bible mluví o důležitosti požehnání pro náš život. Zdrojem požehnání je jedině Bůh a nikdo jiný. Požehnání působí duchovní plodnost, naši proměnu zevnitř, to, že náš život má smysl, že je za ním něco vidět a že je v něm přítomno ovoce Ducha svatého. Požehnání je slovem i darem zároveň, protože Bůh když něco krásného vůči nám řekne, tak se to v tu chvíli pro nás také děje. Problém je ale v tom, aby člověk Bohu a Jeho slovu naslouchal a aby to Slovo poslouchal, protože jen to vede k požehnání.

Ve velké míře závisí na nás, jestli je náš život ovlivněn požehnáním nebo kletbou.

Pokud žijeme křesťanství už léta, snadno se nám může stát, že jsme si tak nějak zvykli na určitou polovičatost křesťanského života. Ale jedině když Kristu patřím cele, On se o mě postará. Prvním zdrojem požehnání pro můj život je totiž právě to, že budu chtít milovat Boha celým srdcem a poslouchat, co říká.  Prokletí naopak spočívá v tom, že Boha odsunu na vedlejší kolej v neochotě k podřízenosti Jemu a Jeho slovu a raději se uzavřu ve své marné snaze např. o život v nezávislosti na Bohu či ve svém zákonictví, kdy chci raději sám sebe spasit a zachránit skrze dodržování pravidel jakéhosi vlastního „náboženského“ života.
Náš život je duchovní boj. To nejhorší není, že zápasíme se zlem, vždyť máme moc Boží a Kristus nad Zlým zvítězil svým křížem. To nejhorší je, že mnozí z nás s tím zlem uzavřeli příměří, že jim stačí žít jen tak napůl. Bůh střeží naše srdce, protože ví, že pokud budeme milovat něco nebo někoho víc než Jeho samotného, vždycky to ublíží především nám. Pán s našimi hříchy počítá, vždyť za ně zemřel, ale chce, abychom nikomu a ničemu nedali přednost před Ním – protože On nedal nikomu a ničemu přednost před námi.

Pokračuj v čítaní

Požehnání a prokletí (2.část)

Princíp autority

Jedním z důležitých faktorů ovlivňujících přítomnost požehnání nebo naopak kletby v našem životě je princip autority. Tento princip byl do našeho života dán Bohem právě pro předávání života, lásky a požehnání. Absolutní autoritu má pouze Bůh a předal ji do rukou Ježíši. Je to moc lásky, která byla Kristu vrácena poté, co svou smrtí za nás a svým zmrtvýchvstáním vytrhl jednou provždy nás i celý svět z moci ďábla. Boží autorita, jak nám ji zjevuje Písmo, je tedy autoritou lásky, služby a požehnání. A Pán právě tuto autoritu dále deleguje na nás.

To, že je někdo pověřen autoritou, ale neznamená, že je více než ostatní a že vše rozhoduje. Naopak v Božím řádu ten, kdo stojí v autoritě, v ní stojí pro dobro těch druhých, ať už je to kněz ve farnosti nebo otec v rodině. Sám Ježíš při poslední večeři záměrně a dobrovolně dělal práci otroka – umýval učedníkům nohy. Čím výše je člověk v autoritě postaven, tím větší zodpovědnost má vůči těm, kteří mu byli svěřeni. Když je řád v autoritě narušen a ten, kdo má druhým sloužit, působí útlak a zneužívá svého postavení pro své zájmy či dokonce zlořečí a proklíná, dojde k chaosu. Ti, kdo mají být autoritou chráněni, chráněni nejsou, a stávají se tak snadným terčem působení Božího nepřítele.

Cesta ven z těchto našich narušených vztahů však existuje skrze Ježíše Krista a jeho oběť na kříži. Jsme děti Boha, který je milosrdný a všemohoucí Otec, jsme určeni pro věčnou radost a věčnou lásku, máme nekonečnou budoucnost. Jen je třeba chtít naučit se žít v blízkosti našeho Boha, prosit o Ducha svatého, aby nám dával sílu milovat, odpouštět a žehnat.

Pokračuj v čítaní

Tajomstvá víťazstva – Tomáš Majer

Keď sa Filištínec pozrel a uvidel Dávida, pohrdol ním, lebo bol chlapec, ryšavý, pekného výzoru. A Filištínec hovoril Dávidovi: „Čo som ja pes, že ideš proti mne s palicou?“ A preklínal Dávida svojimi bohmi.  Potom povedal Filištínec Dávidovi: „Poď ku mne a dám tvoje telo nebeským vtákom a poľnej zveri!“  Ale Dávid odpovedal Filištíncovi: „Ty ideš proti mne s mečom, kopijou a oštepom, ja však idem proti tebe v mene Pána zástupov, Boha izraelských šíkov, ktorého si hanobil. Dnešného dňa ťa Pán vydá do mojej ruky, zrazím ťa, odtnem ti hlavu a mŕtvoly tábora Filištíncov dám dnes nebeským vtákom a zemskej zveri a dozvie sa celá zem, že Izrael má Boha. A dozvie sa celý tento zástup, že Pán nevyslobodzuje pomocou meča a kopije. Veď vojna patrí Pánovi a vydá vás do našich rúk!“  Tu sa Filištínec pohol, vykročil a blížil sa k Dávidovi. Dávid však rýchlo bežal oproti šíku v ústrety Filištíncovi.  Potom Dávid siahol rukou do kapsy, vytiahol z nej kameň, praštil a zasiahol Filištínca do čela. Kameň mu vnikol do čela, takže padol tvárou na zem.  Tak premohol Dávid Filištínca prakom a kameňom, zrazil Filištínca a usmrtil ho, hoci Dávid nemal v ruke meč.  Dávid utekal, stal si k Filištíncovi, chytil jeho meč, vytasil ho z pošvy a usmrtil ho – odťal mu ním hlavu. Keď Filištínci videli, že ich hrdina je mŕtvy, utiekli. (1Sam 17, 42-51)