Děkování, chvála, uctívání

Povolání do uctívání nemají jen hudebníci. Jsme do něj povolání všichni podobně jako máme všichni hlásat dobrou zvěst. Někteří lidé mají speciální povolání do chval a uctívání. Nejlepší ctitelé jsou lidé, kteří chválí na základě hlubokého vztahu s Bohem, milují Boha, jsou plní vděčnosti a chvály, žijí pravdivý a upřímný život s Bohem před lidmi.

Děkování

Vstupujte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem! Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu. (Ž 100,4) Děkováním uznáváme Boží dobrotu, chválou uznáváme Boží velikost a uctíváním vstupujeme do Boží přítomnosti, uznáváme jeho svatost.

Vděčnost či děkování je prvním krokem, pokud chceme vstoupit do uctívání. Děkujeme Bohu za všechny dary, za jeho péči apod. Lidé, kteří jsou plní kritiky a nespokojenosti maximálně nakouknou do brány a dál nevejdou. Proto chraňme naše srdce, aby ho nepřemohl negativismus. Rozhodujme se pro vděčnost a prosme Pána, aby nám dal tu milost chodit ve vděčnosti, když se nám postoj děkování vytrácí. Člověk, který je plný kritiky, je jako člověk plný trní. Boží přítomnost už v jeho srdci nemá místo. Vděčnost je spojená s životem v milosti. Ten, komu bylo hodně odpuštěno, hodně miluje a děkuje. Život ve výkonu nás dovede k nevděčnosti vůči Bohu, projeví se pýchou sám na sebe. Takový člověk Boha nepotřebuje, vše si udělá sám.

Chvála

Chválíme Boha za to, jaký je – veliký, mocný, silný, vznešený… Pojďme, jásejme Hospodinu, hlaholme skále své spásy! Vstupme před něj s chvalami, hlaholme mu písněmi! Vždyť Hospodin je velký Bůh a velký král nade všemi bohy. (Ž 95,1-3) V tomto žalmu vidíme, že chvála je radostná, jásavá. Při chvále s nadšením vyvyšujeme Boha za to, jak vše učinil, jak nás vede apod. Součástí chvály je také zvedání rukou, tanec a křik. Když zvedáme ruce, vyjadřujeme touhu po všem, co pro nás Bůh připravil. Také vztahujeme ruce vzhůru jako vyjádření děkování za vše, co pro nás Bůh připravil. Ruce také zvedají děti ke svému otci. My můžeme také pozvednout ruce a ukázat tak Bohu Otci, že po něm toužíme.

Uctívání

Děkování a chvála jsou především verbální reakcí na Boží dobrotu a velikost. Zpíváme je, říkáme, můžeme i křičet, tancovat… Uctívání není hlavně verbálním projevem, je to postoj člověka či styl života, kdy uznáváme Boží svatost. Je to zřejmě nejvznešenější činnost, kterou můžeme jako lidé na zemi dělat. Uctíváním uznáváme Boží svatost.

Pokračuj v čítaní

Moc odpuštění – David Wilkerson

Odpuštění není jen jednorázový skutek, ale způsob života, který nás má dovést do všech požehnání v Kristu: „Já vám však říkám: Milujte své nepřátele! Žehnejte těm, kdo vás proklínají, konejte dobro těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají a pronásledují, abyste byli synové svého Otce, který je v nebesích“ (Matouš 5:44–45).

Podle Ježíše není odpuštění o tom, že si vybereme nebo zvolíme, komu bychom měli odpustit. Nemůžeme říci: „Tys mě příliš zranil, tak ti neodpustím.“ Kristus nám říká: „Nebo milujete-li ty, kdož vás milují, jakou odplatu máte? Zdaliž i publikáni téhož nečiní?“ (5:46).

Nezáleží na tom, kdo k nám může chovat zášť, kdo nás nenávidí. Jestliže se budeme snažit si to udržet, povede to k hořkosti, která otráví každou stránku našeho života. Neodpuštění způsobí duchovní nouzi, slabost a ztrátu víry, což ovlivní nejen nás, ale každého v našem okruhu.

Ježiš povedal: „Otče, odpusť im, lebo nevedia, čo robia.“ Potom hodili lós a rozdelili si jeho šaty. ( Lk 23:34 )

Ježiš povedal: „Otče, odpusť im, lebo nevedia, čo robia.“ Potom hodili lós a rozdelili si jeho šaty. ( Lk 23:34 )

Pokračuj v čítaní

Prokletí, která nebyla zlomena – Rebecca BROWN, M.D. a Daniel YODER

K českému vydání Kniha Rebeccy Brownové a jejího manžela Daniela Yodera navazuje na předchozí dvě knihy Rebeccy Brownové Přišel osvobodit zajaté a Připrav se k boji, které obě již vyšly v českém jazyce ve vydavatelství Josef Tůma. Kniha se zabývá tím, jak mají křesťané lámat prokletí či kletby satana spočívající na jednotlivcích, rodinách nebo i sborech či církvích. Snad si řeknete, že něco takového není třeba vždyť to vše vyřešil Ježíš svou smrtí na kříži Golgoty. Přesto je v životech křesťanů mnoho nevyřešených problémů duchovně nerostou, jsou sužováni různými nemocemi, tragickými událostmi. Rodiny dlouhodobě trápí alkoholismus, rozvody a další rány. Sbory nerostou, štěpí se a rozpadají. Příčinou bývá většinou hřích, ale někdy i prokletí, které dosud nebylo zlomeno. Za kletbami stojí satan, který přestože byl poražen, dosud nesložil zbraně a ve své nenávisti zarytě bojuje proti Bohu i člověku. Následující řádky nám mají přiblížit, jaký je náš nepřítel a proti komu vedeme svůj boj.

Jeden z nejvýše postavených andělů v nebi se pro svou slávu a nádheru (odtud lat. Lucifer) v pýše pozvedl proti Bohu.

Ctižádost a pýcha vedla ke svévoli a ta ke vzpouře. Do této vzpoury strhl Lucifer i část andělů. Stal se z něj satan (hebr. protivník) a z jeho andělů zlí duchové či démoni. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a určil mu, aby vládl nad Božím stvořením sem patří i satan a jeho démoni (jako stvoření, které poznalo svatého a dobrého Boha, a přece se postavilo proti němu). Vláda člověka se ovšem nevztahovala na anděly, kteří přímo podléhají rozkazům samotného Boha. Satan, Boží protivník, se postavil také proti člověku a svedl jej k hříchu. Tak se z něj stal i protivník člověka, celého lidského rodu. Vlády nad stvořením, která patřila člověku, se zmocnil lží, podvodem a lstí Ví Bůh, že v den, kdy pojíte z ovoce stromu uprostřed ráje, budete jako bohové… Nezemřete! (Gn 3,3-6) Skrze pád člověka však vstoupila na zem smrt. Satanova vláda je založena na lži, lsti, podvodu a loupeži (uchvátil něco, co Bůh vyhradil pro člověka). Tuto vládu si udržuje tím, že oslepuje mysl lidí (2K 4,4) a svádí celý svět (Zj 12,9), zotročuje člověka hříchem (2Tm 2,26), strachem (Žd 2,15) a mocí smrti (Žd 2,14). Ke svým zlým cílům používá i Boží zákon obviňuje člověka s cílem ho zničit. Bible ho nazývá pokušitel (1Te 3,5) bůh tohoto světa (2K 4,4), vládce tohoto světa (J 14,30), ďábel, řec. diabolos = pomlouvač; vrah, lhář a otec lži (J 8,44) a žalobce našich bratří (Zj 12,10).

Ježíš shrnuje jeho charakteristiku označením ten zlý (Matouš 13,19).

Bůh satana k vládě nad tímto světem a stvořením neoprávnil, nedal mu k ní právo. Jeho vládu pouze toleruje. Satan jako stvoření není rovnocenným partnerem vůči Bohu ani na něm není nezávislý je mu podřízen a bez jeho svolení nemůže člověku ubližovat. Víme, že satan může člověka zkoušet a tříbit nemá k tomu ovšem právo! Každou zkoušku si musí u Boha vyprosit (viz Jób ve SZ i Šimon Petr v NZ). Je to Bůh, který rozhoduje, zda mu to dovolí a v jakém rozsahu!

Ku stiahnutiu:

r_brown_3_prokleti_ktera_nebyla_zlomena-2

 

Zdroj:

http://www.celymsvymsrdcem.estranky.cz/clanky/knihy.2/

Nezištné rozmnožování a kopírování povoleno autorem. Všechna ostatní práva vyhrazena