Děkování, chvála, uctívání

Povolání do uctívání nemají jen hudebníci. Jsme do něj povolání všichni podobně jako máme všichni hlásat dobrou zvěst. Někteří lidé mají speciální povolání do chval a uctívání. Nejlepší ctitelé jsou lidé, kteří chválí na základě hlubokého vztahu s Bohem, milují Boha, jsou plní vděčnosti a chvály, žijí pravdivý a upřímný život s Bohem před lidmi.

Děkování

Vstupujte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem! Vzdávejte mu chválu, dobrořečte jeho jménu. (Ž 100,4) Děkováním uznáváme Boží dobrotu, chválou uznáváme Boží velikost a uctíváním vstupujeme do Boží přítomnosti, uznáváme jeho svatost.

Vděčnost či děkování je prvním krokem, pokud chceme vstoupit do uctívání. Děkujeme Bohu za všechny dary, za jeho péči apod. Lidé, kteří jsou plní kritiky a nespokojenosti maximálně nakouknou do brány a dál nevejdou. Proto chraňme naše srdce, aby ho nepřemohl negativismus. Rozhodujme se pro vděčnost a prosme Pána, aby nám dal tu milost chodit ve vděčnosti, když se nám postoj děkování vytrácí. Člověk, který je plný kritiky, je jako člověk plný trní. Boží přítomnost už v jeho srdci nemá místo. Vděčnost je spojená s životem v milosti. Ten, komu bylo hodně odpuštěno, hodně miluje a děkuje. Život ve výkonu nás dovede k nevděčnosti vůči Bohu, projeví se pýchou sám na sebe. Takový člověk Boha nepotřebuje, vše si udělá sám.

Chvála

Chválíme Boha za to, jaký je – veliký, mocný, silný, vznešený… Pojďme, jásejme Hospodinu, hlaholme skále své spásy! Vstupme před něj s chvalami, hlaholme mu písněmi! Vždyť Hospodin je velký Bůh a velký král nade všemi bohy. (Ž 95,1-3) V tomto žalmu vidíme, že chvála je radostná, jásavá. Při chvále s nadšením vyvyšujeme Boha za to, jak vše učinil, jak nás vede apod. Součástí chvály je také zvedání rukou, tanec a křik. Když zvedáme ruce, vyjadřujeme touhu po všem, co pro nás Bůh připravil. Také vztahujeme ruce vzhůru jako vyjádření děkování za vše, co pro nás Bůh připravil. Ruce také zvedají děti ke svému otci. My můžeme také pozvednout ruce a ukázat tak Bohu Otci, že po něm toužíme.

Uctívání

Děkování a chvála jsou především verbální reakcí na Boží dobrotu a velikost. Zpíváme je, říkáme, můžeme i křičet, tancovat… Uctívání není hlavně verbálním projevem, je to postoj člověka či styl života, kdy uznáváme Boží svatost. Je to zřejmě nejvznešenější činnost, kterou můžeme jako lidé na zemi dělat. Uctíváním uznáváme Boží svatost.

Pokračuj v čítaní

Pôst ako zbraň duchovného boja

V niektorých kresťanských cirkvách sa o pôste dokonca ani nehovorí, pretože sa zdá, že je to staromódna vec. Vec, ktorá patrí do stredoveku – mníchom, a vôbec sa netýka moderného človeka. To je jedna stránka veci. Druhú stránku veci priniesli východné náboženstvá, totiž že pôst je zázračná vec, ktorá ťa očisťuje od hriechov, prináša vnútorný pokoj a očisťuje tvoje telo. Aj tento druhý pohľad je nekresťanský, ba priam protikresťanský.
Pôstom sa nedá očistiť telo a už vôbec nie duch. Toto je vplyv východných náboženstiev, ktoré si často pripúšťame k telu, pričom si hovoríme: „Budem sa očisťovať pôstom!“ A tak sa robí „očistná kúra ducha“ pôstom. Pôst nie je magická vec, ktorá očisťuje! Pôst patrí k pravidelnému kresťanskému životu, ale nemá takú moc, akú mu pripisujú východné náboženstvá. A nie je ani zastaraný. Pre nás je pôst hlboko aktuálna a dôležitá vec.
Cirkev často hovorí o pôste a pokániach. Žiaľ, je našou chybou, že v našej cirkvi sa dosť málo vyučuje o rôznych veciach, a jednou z nich je aj pôst. Len sa povie, aby sme sa postili. My to poslušne robíme a ani nevieme prečo. A keď to robíme a nepoznáme dôvod, potom nevieme ani to, čo nám to prináša. Nevieme, čo nám Boh dáva, ako nás k tomu vedie a čo pri tom s nami robí. A neodnášame si ani desatinu toho požehnania, ktoré skrze pôst prichádza.

Pokračuj v čítaní