Celá Bible mluví o důležitosti požehnání pro náš život. Zdrojem požehnání je jedině Bůh a nikdo jiný. Požehnání působí duchovní plodnost, naši proměnu zevnitř, to, že náš život má smysl, že je za ním něco vidět a že je v něm přítomno ovoce Ducha svatého. Požehnání je slovem i darem zároveň, protože Bůh když něco krásného vůči nám řekne, tak se to v tu chvíli pro nás také děje. Problém je ale v tom, aby člověk Bohu a Jeho slovu naslouchal a aby to Slovo poslouchal, protože jen to vede k požehnání.
Ve velké míře závisí na nás, jestli je náš život ovlivněn požehnáním nebo kletbou.
Pokud žijeme křesťanství už léta, snadno se nám může stát, že jsme si tak nějak zvykli na určitou polovičatost křesťanského života. Ale jedině když Kristu patřím cele, On se o mě postará. Prvním zdrojem požehnání pro můj život je totiž právě to, že budu chtít milovat Boha celým srdcem a poslouchat, co říká. Prokletí naopak spočívá v tom, že Boha odsunu na vedlejší kolej v neochotě k podřízenosti Jemu a Jeho slovu a raději se uzavřu ve své marné snaze např. o život v nezávislosti na Bohu či ve svém zákonictví, kdy chci raději sám sebe spasit a zachránit skrze dodržování pravidel jakéhosi vlastního „náboženského“ života.
Náš život je duchovní boj. To nejhorší není, že zápasíme se zlem, vždyť máme moc Boží a Kristus nad Zlým zvítězil svým křížem. To nejhorší je, že mnozí z nás s tím zlem uzavřeli příměří, že jim stačí žít jen tak napůl. Bůh střeží naše srdce, protože ví, že pokud budeme milovat něco nebo někoho víc než Jeho samotného, vždycky to ublíží především nám. Pán s našimi hříchy počítá, vždyť za ně zemřel, ale chce, abychom nikomu a ničemu nedali přednost před Ním – protože On nedal nikomu a ničemu přednost před námi.